Magdin in-line BLOG

04.04.2012 - Lyžařská sezóna se zúžila na ploché ledovce vhodné pro nezáživné cviky sloužící obnovení techniky rozbořené kvantem dnů na svazích. Především žádný sentiment, sdělil mi před pár lety na mou otázku na pocity, které s sebou nese dubnový břednoucí sníh porušovaný rašící trávou, lyžařský učitel, který stejně jako já poslední den provozu střediska ukončoval lyžařskou sezónu v Zauchensee a zahajoval sezónu cyklistickou. Především žádný sentiment. Samozřejmě, otvírá se bruslařská sezóna a s ní i zájezdy Tripu. Pokusím se Vám je přiblížit souborem obrazů, pro které je mám ráda. Bruslařskou sezónu v katalogu Tripu otvírá Nisa inline (samozřejmě bez pomlčky:)

Jeden z prvních zájezdů Tripu

Historie:

Při hledání tras inline zájezdů nás zastavovaly různě dlouhé (občas nekončící) úseky šotoliny, frekventované silníce, ve které ústily stezky představované v mapách jako stezky vedené mimo provoz, konce asfaltu, který na svém začátku vytvářel dojem regulérní stezky a náhle se ztratil uprostřed polí. Trasu zájezdu Nisa inline Irena (majitelka Tripu) objevila způsobem, který se ostatním průzkumným výpravám vymykal a měl v sobě více podivnosti. Při hledání inline stezky Nisa-Odra, kterou jí slavnostně prezentovala místní turistická centrála, jejíž informace se bohužel zúžily na sdělení, že stezka je čerstvě vyasfaltována a lemuje Nisu a poté Odru až k jejímu ústí do Baltské¬ho moře, projížděla neznačenou stezkou od vesnice Jerischke, za kterým stezka (teprve později jsme zjistili, že to nebyla stezka Nisa-Odra, jen jeden z tisíců německých regionálních asfaltových pruhů vedoucí od vesnice k vesnici) přešla v silnici. Irena směle pokračovala. Výraz směle má opodstatnění - vezla před sebou kočárek s několikaměsíčním synem, brusle se zařezávaly do hrbolatého asfaltu a den pozvolna přecházel v noc.

Silnice po chvíli změnila ráz a rovina přešla do 15 % klesání (Mužakovský vrásový výběžek krajinu opravdu vrásní). Na konci ostrého klesání se objevila rovinatá stezka a kozí farma v Pusacku, jejíž majitelé Irenu pobaveně přivítali (většina zodpovědných Němců hledí na matku na bruslích s kočárkem nevraživě, nezodpovědné ohrožení dítěte osmi kolečky, které jsou na rozdíl od bot nestabilní), popsali jí stezku, svůj život mimo ruch města a odvezli jí do Bad Muskau, ve kterém měla zaparkované auto. Má první vzpomínka na Nisu... V dalších vzpomínkách se mísí hledání trasy zájezdu - už ve třech a bez kočárku. Řeka točící se mezi loukami, čerstvý asfalt s kousky štěrku odlétávajícími od bruslí, lesy provoněné houbami a prorostlé borůvčím. Prázdný kraj, který po konci těžby hnědého uhlí začala opouštět mladá a poté i střední generace, neporušená příroda hraničního pásma, které bylo do roku 1989 vzdor socialistickému polskému sousedu přísně střeženo a vstupovalo se do něj pouze na povolenku, mírně zvlněné úseky řídkými borovicovými lesy. Kraj, který jsem si zamilovala. Stezka byla vyasfaltovaná, ale v roce 2007 neopatřena cedulemi. Jeli jsme do cíle, který jsme neznali, s nejistotou, kde skončí asfalt, s nemožností získat jakékoli informace- vesnice byly prázdné a pokud jsme přece jen v zahradách někoho objevili, o stezce nám nesdělil nic - při důchodovém věku vesničanů nás to nijak nepřekvapilo. Cesta je důležitější než cíl.

A první zájezd vedoucí do kozí farmy v Pusacku.

Stanování na zahradě, boj s třemi sprchami - dvě z toho byly improvizované zahradní se studenou vodou, čerstvě vybudovaný dřevěný žlab sloužící při raním mytí a čistění zubů. Nezapomenutelná večerní soljanka s kopulí zakysané smetany, místní vari-anta boršče bez řepy jako základu, grilované kotlety a nezbytné bratwursty. Ráno, kdy nás probouzely krávy mířící na pastvu a cvrkot cvrčků. Vzduch prosycený svěžestí  řeky. Snídaně s kozími sýry a domácím džemem, při které jsem si do kávy omylem nalila kozí mléko a na pár týdnů ztratila zájem o kozí výrobky. Liduprázdná stezka s vírou, že nějaké vesnická hospoda bude přece jen otevřena. Brzy jsme pochopili, že se vesnické hospody otvírají až po konci práce na polích. Nádherný úsek od Lodenau kolem točící se řeky, několik pečlivě vybudovaných, rozlehlých odpočívadel, na kterých jsme nikdy nikoho nepotkali. Ryzí příroda a kozí farma vyvolávající vzpomínky na léto strávené u babičky.

A také pár úrazů, při kterých jsem poznala místní nemocnice. Görlitz, Weiswasser, Cottbus. Byla jsem po nich natolik opatrná, že jsem po dramatickém popisu kritických míst trasy (byly kritické v dobách, kdy bruslaři neuměli brzdit) musela několik účastníků inline zájezdu přemlouvat, aby nazuli brusle a vydali se na trasu.

Werdeck

A samozřejmě hospoda ve Werdecku, dřevěný barák na kraji vesnice, kolem kterého k naší radosti při jednom zájezdu přeběhly lišky honící slepice. Výhled na klidnou krajinu Nisy, do polí, za kterými se skrývá řeka. Rakouská kuchyně na nejvýchodnějším cípu východního Německa - Offenkartoffel, Germknödel. A čerstvé koláče vytahované z trouby.

A pak ještě skluz Zuzky Kocumové (bývalá juniorská mistrně světa v běhu na lyžích, naše největší běžkařská naděje po Katce Neumannové, jejíž sportovní kariéru zastavily zdravotní problémy), která mě provázela jako druhý průvodce na jednom ze zájezdů. Přirozenost pohybu, která nastupuje po letech tvrdého tréninku. Vše od pasu nahoru bruslařsky špatně, ale skluz byl nesnesitelnou lehkostí bytí. Ani soubory mistrů světa ve speedskatingu nejsou v pohybu tak přirozené jako Zuzka.

Nisa v obrazech

Pár obrazů z Nisy, které letos doplní obrazy další - trasa prvního dne a zčásti i dne druhého je konci-pována nově. Nabídneme Vám kontrast lidského úsilí o obnovu kraje zničeného těžbou uhlí a neměnné, tisícileté přírody kolem Nisy. A večer v Görlitzu, jednom z nejhezčích německých měst, které znám. Po večerech pulzuje životem. Hranice, která ho po válce rozdělila na německou a polskou část, se o 65 let později systematicky boří. Z evropských fondů plynou dotace na spojení města, které válka rozdělila. Spojení města, států a Evropy. A pro nás i spojení dne v klidu přírody s večerním ruchem města.

Nevím, zda bude svítit slunce a budeme se moci koupat v obrovském jezeře na počátku etapy. Nevím, zda budeme mít stezky pouze pro sebe nebo nás bude rušit pár místních bruslařů. Nevím, zda se nám podaří během dvou dnů ochutnat veškeré druhy německých klobás. Nevím ani, zda kozy v Kulturinsel Einsiedel budou mít stejně jako loni na chlupech namalované barevné tečky. A zda cukrárna v Rotherburgu nabídne obvyklou škálu německých koláčů, vedle klobás nejlepší součásti německé kuchyně. Ale vím, že to bude pěkný inline zájezd - pojeďte s námi, lužní kraj bude plný zeleně a květů!