Okolo Lužických jezer...

27.05.2015 - Pozvánka na CYKLO a INLINE zájezd CK TRIP 17.-19.7.2015 a 7.-9.8.2015

Text a foto: Irena Špringlová, www.ck-trip.cz

OKOLO LUŽICKÝCH JEZER
...aneb krajinou přerodu na bruslích

Okolo Lužických jezer...


S chutí a pocitem zasloužené pauzy se zakusuji do Bockwurstu, uzeného dědictví NDR. S úlevou si zouvám své velmi pohodlné brusle a vychutnávám si pohled na hladinu jezera Senftenberger See, které ve mně evokuje vzpomínky na mé předrevo-luční surfařské mládí na tomto jezeře. Trpce úsměvné bylo čekání na směr větru – foukalo-li od elektrárny, hladina jezera, jakož i moje a ostatní plachty plavidel, byly pokryty černým popílkem. Vítr v opačném směru nám dával spatřit vodu až k nevíře průzračnou. Ačkoliv se neřadím mezi pamětníky, byla to přeci jen nostalgie a zvěda-vost, která mě přiměla ověřit informace o skvělých inlinových trasách v tomto regionu. Mohutný párek Bockwurst sice je tím, čím býval, zato jezero a jeho okolí se zcela změnilo: vzhledem ke zrušené tepelné elektrárně je naštěstí jedno, odkud fouká vítr, jezero je stále nádherně čisté, navíc je lemují stánky s občerstvením, různé atrakce, udržované pláže, tak jako dřív převážně nudistické, obkružuje jej cyklostezka, mně doporučovaná jako bruslostezka. To ale je kámen úrazu. Ideální bruslostezku si totiž představuji jinak, než místy poměrně zrnitý či popraskaný asfalt, o dlažbě v obcích nemluvě. Nevzdávám se však svého cíle najít vhodné stezky pro in-liny a dožaduji se informací od kolem jedoucích cyklistů. Nevědí nic, znají jen nejbližší okolí. Dvě vratké inlinistky se rozhoduji snad ani nezatěžovat svým dotazem, kde že tu jsou ty dokonalé stezky kolem nových jezer. Neznalost tras a neexistující mapa mě frustrují. Postupně docházím k fascinujícímu objevu, že to, co hledám, je doslova bílé místo na mapě. Totiž tam, kde bílá barva na mapě označuje povrchové doly, vznikají po rekul-tivaci jezera a kolem nich dokonalé cyklo a bruslostezky. Zjišťuji, že bývalé hnědou-helné doly se zde v rámci unikátního projektu přeměňují v největší umělou jezerní oblast Evropy s 21 jezery. Napouštění těchto „kráterů" má být dokončeno zhruba za deset let. Do povědomí cykloturistů a inlinistů se Lužická jezerní pánev teprve začne dostávat, troufám si tuto oblast vyhodnotit za bruslařský ráj budoucnosti. Již dnes je vybudováno více než 1000 km cyklostezek, převážně dokonale asfaltovaných, z čehož mohou profitovat i bruslaři. Nabízejí se nejen okruhy kolem jezer, ale i dálkové cyklotrasy, zasahující např. do sousední oblasti Sprévského lesa, do bruslařské Mekky Fläming, ale i do blízkých severních Čech či do přilehlého Polska; nejznámější jsou Sprévská cyklostezka, Dolnolužická hornická cyklotrasa, Stezka knížete Pücklera, Cyklotrasa Odra-Nisa, Žabí cyklotrasa a mnoho dalších.

Nazítří se vydávám na trasu kolem nově vzniklých jezer po zcela nové stezce. Hned první metry mě uvádějí do jiného světa: nový, dokonalý asfalt, nejjemnější, jaký si inlinista může představit. Toť základ bruslařovy euforie. Zprvu přesně nevím, zda mě tato krajina přitahuje, v mžiku chápu, co je myšleno přívlastkem „krajina v přerodu". Třpytící se vodní plochy s plážemi, březovými a borovými háji a vřesovišti kontrastují s hlubokými hnědými krátery, připomínající povrchy jiných planet, neobydlených, nehostinných. Cítím vzrušení z pocitu, že jsem ve správný čas na správném místě. Za několik málo let zde shledáme dokonale rekultivovanou krajinu bez jizev a mnohým bude připadat netčená a panenská...

Vyrážím tedy na objevitelskou trasu na inline bruslích křížem krážem právě vznikající Lužickou jezerní pánví. Stezku lemuje mohutné vrásčité horstvo, které bych v Evropě nečekala a nepřekvapil by mě zde dinosaurus. Najednou se krajina zjemní, hnědé hory se zanořují a přede mnou se blýskají vlnky ohromné vodní plochy. Jezero Partwitzer See. Odbočuji k architektonicky unikátní stavbě, plovoucímu domu, kterých má na lužických jezerech vzniknout více. Horko a s ním i žízeň stoupá, mířím za vysněnou koupelí ve vedlejším jezeře, které se zatím jako jedno z mála může pochlubit pláží a příjemným koupáním. Zdejší bufet je na naší trase první známkou civilizace. Pokračuji kolem dalšího jezera se zastávkou u kanálu, propojujícího jezerní pánev. Kvalita asfaltu je i nadále euforická, příroda v jistém ohledu připomíná Pobaltí, působí svěže a paradoxně netknutě. U informační tabule s mapou potkávám dva cyklisty – jediné lidi za půl dne jízdy. V duchu se bavím porovnáváním délky tras a kvality asfaltu u nás a tady, či hustotou bruslařů na bránické stezce u Vltavy a zdejším liduprázdnem.
Moje křižování mezi jezery zakončuji koupelí v Senftenberském jezeře. Prodrncám centrum města Senftenbergu přes kočičí hlavy, abych letní bruslařský den završila poněkud paradoxně – v lyžařské hale. Diváci za prosklenou stěnou posedávají u kávy a osvěživých drinků v letních oděvech, zatímco lyžaři v zimní výbavě „hoblují" 130 metrů dlouhý svah se sklonem až 25 stupňů. Snowboardisté se dokonce pokoušejí o vzletné kreace na sněhovém můstku.


Nazítří se vydávám po stezce po „břehu" budoucího jezera Ilse-See a dále na sever. Rozbrázděný reliéf povrchového dolu mi najednou začal připadat naprosto fascinující. Rytmickými odrazy ukrajuji kousek po kousku z dnešní asi 30kilometrové trasy. Nikde nikdo. První a dnes odpoledne jediné lidi potkávám až v hospůdce v Pritzen, ves-nici na břehu vznikajícího jezera Altdöberner See.

Název vesnice je odvozen od srbského „prjecny" (příčný), což vystihuje výjimku v jinak obvyklém východo-západním uspořádání zdejších vesnic. Pritzen vyčnívá jako zelená oáza nad kráterem, který je postupně zavodňován. Obec měla být další z obětí povrchových dolů, byla již z velké části vysídlena a vyklizena, když v roce 1992 byl provoz dolu zastaven. Díky bienále v roce 1993 a 1995 se vesnice stala galerií pod širým nebem, na které se podílejí umělci i místní obyvatelé. Hořkou příchuť má historie zdejší dřevěná zvonice – ta sem byla přenesena ze sousedního Wolkenbergu, vesnice, která musela ustoupit dolu. O průmyslové historii se od paní šenkýřky dozvídám snad vše: Zdejší textilní průmysl vyžadoval v 19. století velké množství paliva. Jako zásoby energie sloužily lesy, ale také hnědé uhlí, které bylo dobýváno na povrchu – převážně v malých rodinných podnicích.


Horníky se povětšinou stali místní srbští sedláci. Po roce 1871 se těžba uhlí transfor-movala do velkopodniků, ruku v ruce se stavbou železnice a s technikou čerpání po-vrchové vody, která umožňovala prohlubování povrchových dolů. Následoval vývoj výkonnějších strojů, kontrola těžby velkými společnostmi, které zároveň vlastnily rozsáhlé pozemky. Všechny tyto skutečnosti zahájily obrovskou strukturální a sociální proměnu Lužice. Hornictví znamenalo konec zemědělství. Zemědělská půda ustu-povala povrchovým dolům, vesnické obyvatelstvo vyhledávalo práci v lukrativním hornictví, pro ně i pro přistěhovalce vznikala v blízkosti dolů sídliště s účelovou ar-chitekturou. Po roce 1945 byla hlavním politickým cílem NDR energetická samostat-nost. V Lužici vznikly tepelné elektrárny a dobývání hnědého uhlí pokračovalo v zesílené míře. Hnědouhelný kombinát Senftenberg se stal historicky největším pod-nikem svého druhu: 800 000 zaměstnanců vytěžilo za rok až 200 miliónů tun hnědého uhlí. To představovalo cca 85% spotřeby energie NDR. Povrchovým dolům musela v letech 1945 až 1989 ustoupit též lidská obydlí, celkem bylo přesídleno 22 000 lidí ze 71 obcí. Po revoluci se počet gigantických povrchových dolů snížil ze 17 na 5. Přesídlování obyvatel probíhá sice méně drasticky, ale dobrovolné pochopitelně není (poslední přesun proběhl v roce 2004 z vesnice Horno do „Neu Horno"). Od roku 1991 těžba výrazně poklesla. Ročně se dnes v Lužici vytěží v průměru 60 miliónů tun hnědého uhlí. Hnědouhelné doly v Lužici způsobily zdejší krajině hluboké jizvy. Po revoluci stály obce Saska a Braniborska před rozhodnutím, jak naložit s dědictvím těžby – s obrovskými jámami. A tak se od poloviny 90. let začal realizovat projekt po vzoru rekultivovaného Senftenberského jezera. Výsledkem bude největší umělá jezerní oblast Evropy, ráj pro příznivce aktivní dovolené, ale především bezpříkladně rekultivovaná krajina.

Při návratu si nenechávám ujít zastávku v modernímu areálu IBA teras, kde jsem shlédla výstavu fotografií z nitra hnědouhelných dolů. Vskutku rozporuplný pocit získá člověk na terase areálu, kde si v plážovém lehátku může objednat kávu a vy-chutnávat pohled do dáli – na rozsáhlý povrchový důl. Zájemci si zde mohou zakoupit „cestu na Mars", výlet terénními vozy, pěší výlet s průvodcem do „kaňonu"... Po návštěvě výstavy se nám vše jeví srozumitelnější. Těžební věže a stroje patří k minulosti a ušlechtilé cíle a závratné investice do rekultivace krajiny jsou krokem do budoucnosti. Opět pociťuji ono vzrušení nad tím, že jsem ve zvláštní a správný čas na zvláštním a správném místě. A to na inlinech!

 
 
Archiv
 
   

© CK TRIP, s.r.o. 2021, design Marek Kotrouš, titulní foto MTB-GIGLACH-3095©Martin Huber, web VisionWorks