Heli-skiing nad Zermattem
Světoznámé středisko Zermatt leží v bezprostřední blízkosti italských hranic v dvojjazyčném kantonu Wallis na jihu Švýcarska ve výšce 1.616 m.n.m., na úpatí vrcholů zvučných jmen jako Matterhorn a Monte Rosa.
Postupem času si Zermatt vybudoval image nejexkluzivnějšího střediska nejexkluzivnější alpské země a oslovuje tím zejména klientelu, kterou neodrazují i na švýcarské poměry nadsazené ceny. Vedle slavných umělců, politiků i novodobých šlechticů, kteří tradičně tráví rok co rok svou zimní dovolenou zde, kde patří k věci být viděn, využívají Zermattu jakožto svého základního tábora také skialpinisté. Ti míří dále a výše: do říše věčného sněhu a ledu, poháněni pouze vlastními silami. Pronikají do království čtyřtisícovek, v jejichž zajetí prožívají opojný pocit nekonečné svobody, vítězství nad sebou samými, ale i souladu s přírodou a pokorou před jejími neúprosnými zákony. Zermatt se v poslední době stal i Mekkou příznivců heli-skiingu.
Obdivovaný i zatracovaný heli-skiing, kombinace alpského lyžování a skialpinismu, spočívající v tom, že na lyžařsky atraktivní vrcholy, na které nevedou lanovky, dopraví lyžaře lačné lyžování ve volných terénech vrtulník, usnadňuje dostupnost skialpinistických zážitků. Odpadá namáhavý výstup, avšak s ním i hrdý pocit dobytí vrcholu vlastními silami, a to za částku několikrát převyšující cenu lyžařské permanentky…
Heli-skiing je urychlovač zážitků. Než se člověk naděje, dostane se nad všechny vrcholy okolních hor a panorama, které spatří z prosklené kabiny vrtulníku, předčí všechna jeho očekávání. Tento prudký nápor fascinace a nečekaných pohledů člověk v sobě těžko zpracuje v okamžiku, kdy jej prožívá...
Z zermattského heliportu jsme vlastně měli letět již před hodinou, ale obavy z ranního přemrzlého sněhu naši nedočkavost přibrzdily. Na jižní svahy již slunce svítí a každým okamžikem se tam jistě objeví i stopy dnešních prvních skialpinistů. My se chystáme na sjezd severní stěny Aeschihornu, na jehož vrcholek teprve nyní dosáhly první sluneční paprsky. Vzlétáme v 9 hodin ráno. V kabině sedíme čtyři včetně pilota. Užasle hltáme nové a nové horizonty, které se před námi s nabývající nadmořskou výškou vynořují. Tak celistvé panorama nepojme žádný fotoaparát... Letíme přímo naproti Matterhornu (4.478 m.n.m.) Tento symbolický, mnoha pověstmi opředený dominantní vrchol ční nad koncem údolí Valtournenche a ze všech stran převyšuje okolní Penninské Alpy. Matterhorn připomíná pyramidu. Horolezce i fotografy přitahuje již dobrých 200 let. Bájná nepřemožitelnost strmých, místy převislých stěn Matterhornu byla vždy zatěžkávací zkouškou pro zkušené i nejlepší horolezce. Už počátkem minulého století byly zdolány některé vrcholy tohoto horského hřebene. Matterhorn sám však byl po četných bezvýsledných pokusech zdolán teprve 14. července 1865. Tento vrchol vždy patřil a dodnes patří k nejtěžším vrcholům Alp.
Obloukem se stáčíme k nevelkému vrcholovému platu Aeschihornu. Klesáme. Vrtulník svými rotory značně víří sníh, nicméně hladce přistává. Vystupujeme a ze síti mezi lyžinami vrtulníku vyjímáme své lyže. Mlčky, či spíše oněměle vychutnáváme panoramata, sahající až k italským a francouzským Alpám, ale hlavně na hradbu čtyřtisícovek, obklopujících Zermatt: Lisskamm (4479 m), Zwillinge (4228 m), Pollux (4092 m), Breithorn (4164 m) a konečně i rozsáhlý masív Monte Rosy, který nesporně patří k nejpřitažlivějším v Alpách. Délka celého řetězce vrcholů tohoto masívu činí téměř 50 km. Průměrná výška masívu Monte Rosa přesahuje 4.000 m.n.m. Všechny historické názvy - i ten současný - vyjadřují množství sněhu nebo zabarvení mlhy, která bývá kolem jejího vrcholu. Chtě nechtě naše pohledy neustále přitahuje osamělý, leč impozantní Matterhorn. Necháváme se zlákat matoucím pocitem, že si jsme díky srovnatelné nadmořské výšce rovni. My a ON. Pohled do hlubokého údolí nás vytrhuje z irealistického snění a jakoby mimoděk nám připomíná, že jen skutky se počítají…
Náš průvodce vysvětluje trasu a upozorňuje na krizová místa, zejména sněhové mosty přes trhliny a také na úskalí techniky jízdy, spojená se zrádnou přemrzlou krustou na jinak hebkém prašanu. Vyrážíme. Jeden za druhým, každý svou stopou. Cik, cak, sem, tam, levá, pravá... Sklon svahu je značně strmý, ledová krusta ztěžuje jízdu. Každý se soustředí jen a jen na své oblouky a na svůj jediný cíl: vydržet se silami! Za zrádně vyhlížejícím skalním ostrohem se mění dispozice svahu vůči slunci a čeká nás lehoučký prašan až po kolena. Budí v nás nespoutaný pocit něčeho, co by bylo hříchem popisovat slovy. Z bezstarostné jízdy snů nás vytrhuje pohled na úžinu mezi skalami, kterou musíme jakožto jedinou cestou projet, či spíše (vzhledem ke strmému sklonu) proskákat. Následuje široká planina, kterou přejíždíme, aby nás závěrečný svah přivedl k chatě ……. Vítáme odpočinek na dřevěných lavicích před chatou. Z romantické představy, že sem snad ani nepronikl turistický ruch, nás okamžitě vyvádějí zdejší ceny… Ale po našem velkém životním (nebo největším?) zážitku to nikterak neřešíme. Díváme se zpět na naše „podpisy“ ve sněhu a nic nám nechybí.
Irena Špringlová pro Lidé a země