Od Alp k Dunaji

Od Alp k Dunaji Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, neboť mělo spadnout tolik vody, že by to potopilo i Noemovu archu, vítr měl kácet stromy velké tak, že si to ani Rákosníček nedovede představit a zima měla být taková, že se budou jezevčíci lámat v zatáčce. Ale přesto všechno jsme šli do toho a vyplatilo se. Skřítek počasář totiž zařídil, aby to v sobotu ještě nepřišlo a tak jsme vychytali úsek mezi přeháňkami a obuli vysněné brusle na nohy.

Další letošní zájezd směřoval do Dolního Rakouska, kdy bylo v plánu projet se na bruslích údolím Traisental z předhůří Alp až k soutoku říčky Treisen s Dunajem. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, neboť mělo spadnout tolik vody, že by to potopilo i Noemovu archu, vítr měl kácet stromy velké tak, že si to ani Rákosníček nedovede představit a zima měla být taková, že se budou jezevčíci lámat v zatáčce. Ale přesto všechno jsme šli do toho a vyplatilo se. Skřítek počasář totiž zařídil, aby to v sobotu ještě nepřišlo a tak jsme vychytali úsek mezi přeháňkami a obuli vysněné brusle na nohy. Pravda, že ze začátku to trochu stříkalo a klouzalo, ale čím déle jsme jeli, tím to bylo lepší. Stezka stále mírně klesala a tak jsme za chvilku měli 30 km za sebou, ani to nebolelo. Pak bylo nutné udělat malé občerstvení v místním sklípku, kde jsme vzkoušeli všechny možná prkénka a hlavně včechny druhy vína. No lhal bych, kdybych tvrdil, že nám nechutnalo a že jsme se nezdrželi zbytečně dlouho. I Pan Opičák sotva pletl nohama. O to horší byl návrat zpět, do mírného kopce a ještě proti větru. Přesto to všichni (někteří i s pomocí taxiku) zvládli a mohli jsme tak večer vyrazit na prohlídku historického centra St. Pöltenu. Snažili jsme se najít nějaký další sklípek, ale ve městě duchů jsme našli jen bar Modrá ústřice, kam se nám bez kožených kalhot fakt nechtělo, takže jsme nakonec zase skončili u nás na hotelu.Ráno nás čekalo už slibované počasí. Zamrzlá řeka, sníh na in-line stezce, stromy položené jako do postele a jakési provazy deště z nebe až k zemi. Proto jsme se raději řádně nasnídali a vyrazili do aquaparku na tobogány nebo do města na prohlídku moderního i historického centra. Největší rozruh asi způsobila vyhlídková věž s výstavou zvuků, kde se postupně i ti největší konzervativci měli v malé děti a v poslední místnosti v podstatě vypukla regulérní balónková válka. V pozadí nám dozníval ještě smích z centra míchání zvuků a hlasů . . . No a aby jsme nejeli domů jen tak, tak jsme se stavili cestou nazpět ještě na oběd ve viném sklípku, kde opět proběhla řádná degustace a zájezd jsem tak alespoň trochu pozitivně ukončili. Snad se to počasí konečně umoudří . . .