Skicirkus SAALBACH - HINTERGLEMM včera a dnes
Aneb nelehká cesta chudé pohorské vesničky k lyžařskému středisku světové úrovně.
Vyhlášené dobré sněhové podmínky, umožňující dlouhou lyžařskou sezónu, se dnes setkávají s nadšením lyžařů. Jinak tomu bylo v dobách, kdy lyže a cestování byly velkou neznámou. Tehdy bohatství sněhu proklínali horští sedláci, jimž ztěžovalo beztak náročnou práci a dlouhé zimy hrozily nedostatkem potravy pro dobytek.
Do zájezdu Saalbach-Hinterglemm ZDE
Při letmém pohledu na rakouské Alpy se údolí Glemmtal snadno přehlédne. Zkušení cestovatelé a ambiciózní lyžaři ale vědí, že se Glemmtal zařezává západním směrem od spojnice mezi známými letovisky Zell am See a Saalfelden. Údolí sleduje horní tok řeky Saalach a je z obou stran lemováno pastvinami "travnatého pohoří", Grasberge, vklíněného mezi centrální Alpy, tedy Taury, či jak místní říkají Keesberge ("ledovcové hory"), a mezi mohutné masívy východních vápencových Alp, nazývaných pro svůj holý, skalnatý vzhled Steinberge. Dlouhé, zatravněné svahy hlubokého údolí a jeho specifické klima jakoby předurčovaly glemmtálské obce Saalbach a Hinterglemm stát se lyžařským střediskem světového významu.
Zatímco ostatními částmi salcburské župy Pinzgau procházeli lovci a sběrači již ve starší době kamenné a zemědělci a pastevci se jinde v Pinzgau usazovali za mladší doby kamenné, nehostinnému údolí Glemmtal se vyhýbali. Až lidé doby bronzové (1900 - 1250 př. n. l.) objevili v údolí zásoby mědi, až do nitra Glemmtal se ale neodvážili. Ani Kelty, kteří pronikli kolem roku 400 př. n. l. do střední Evropy i do Pinzgau, ani Římany, kteří je kolem roku 15 př. n. l. následovali, údolí Glemmtal nepřitahovalo. Snad do jeho tajemných lesů vysílali pouze odvážné lovce. Ani historicky tolik významný příchod Bavorů v 6. století nevneslo světlo do glemmtálských temnot. Až v období kolonizace (od 8. století) a žďáření (od 12. století) se v údolí usadili první sedláci. Nově příchozí sedláci se při hledání nových pastvin pro svůj dobytek a vhodného místa pro svá stavení šplhali výše a výše do svahů.
Shlíželi dolů do údolí, kde zprvu stál jenom skromný kostelík, obklopený několika domy řemeslníků, farou, hospodou a krámkem. Sem čas od času scházeli, aby se se sousedy rozdělili o své radosti i starosti, aby se pobavili při společných slavnostech, poklábosili o novinkách "ve světě" - třebas o úspěších čilého pašeráckého ruchu přes průsmyky Spielberg a Henlab: tyrolská pálenka obšťastňovala glemmské obyvatele, jejichž dobytek a sádlo bez daňového zatížení bylo zase vítáno v kitzbühelské oblasti.
Prvními hosty, kteří zavítali do Saalbach, byli obchodníci s dobytkem a věřící, jejichž cílem byl poutní kostelík v Saalbach . Odloučenost údolí přitahovala i méně vítané hosty, jako propuštěné žoldáky, vagabundy, žebrající studenty, jejichž způsob obživy přidělával sedlákům starosti.
Na první lyžaře si musel Saalbach počkat do začátku našeho století. Šťastná souhra náhod přivedla saalbašského rodáka, hajného Josefa Wallnera do hrabské služby ve štýrském Mürzzuschlag, jedné z kolébek rakouského lyžování. V roce 1898 se vrátil do rodné vísky, aby své ženě a 17 dětem zajistil lepší živobytí. Přinesl s sebou své lyže, které používal při pochůzkách štýrskými lesy. Z finančních důvodů byl nucen je prodat svému švagrovi, sedláku Bachmannovi. Projevil se však jako beznadějně netalentovaný a tento první pár lyží v Saalbach daroval vrchnímu učiteli Petru Höllovi. Ten své nadšení a nadání předával svým žákům a ti zase své fantastické zážitky se "sky" vyprávěli doma. Mnozí rodiče si svépomocí zhotovovali primitivní lyže z latí a sudů na sýr a snáze se tak dostávali k často odlehlým stájím, kde obstarávali dobytek. Vyhlášeným specialistou se stal truhlářský mistr Josef Bauer. Nejen, že lyže sám vyráběl, ale doprovázel i mládež na túrách, a v tlumoku měl vždy připravené náhradní řemeny i dřevěné laťky pro případ defektu.
Okolní svět objevil Saalbach v roce 1903, kdy se přes průsmyk Spielberg vydali do Saalbach tři tyrolští úředníci. Jeden z nich, Dr. Theodor Gemeiner, se později v Saalbach usadil jako vrchní policejní rada a nadšený lyžař. Tím začala ústní propagace saalbašského lyžařského revíru. Na lyžařskýchvýcvicích zde pobývali zprvu hlavně tyrolští vojáci. Ještě po první světové válce, po rozpadu monarchie, kdy všední život ovládal chaos, bída a hlad, se turistům říkalo "darmožrouti". Telegrafní spojení se světem, tedy s nedalekým Maishofen, bylo zavedeno teprve v roce 1898, první dvě lampy veřejného osvětlení svítily jen díky napojení na soukromou elektrárnu pana Dschulnigga o dva roky později. Elektrifikace začala zvolna až od roku 1910.
Na příliv turistů vesnice ještě nebyla připravena. Nadšení místních lyžařů se zdálo být nezávislé na politických i společenských problémech. Protiklad mezi bídou a katastrofální finanční situací obce na jedné straně a touhou po rozvoji cestovního ruchu na straně druhé byl v této době obzvláště do očí bijící. Důležitým mezníkem bylo založení "Spolku zimních sportů" v roce 1920 a tisk reklamních letáků, chválících lyžařské možnosti v Saalbach, které sestavovali žáci v hodinách psaní, a roznášeli v hodinách tělocviku.
Propagace byla účinná: hosté se již nepočítali na desítky, nýbrž na stovky! Bylo potřeba rozšiřovat ubytovací možnosti a konečně vybudovat zpevněnou přístupovou cestu, vedoucí až do Hinterglemm. Vedle chléva, komůrky pro děvečku a sednice se v mnoha staveních našel i pokoj pro hosty. O komfortu ale nemohla být řeč. Elektrický proud nebyl samozřejmostí. V Hinterglemm až do roku 1945 nesvítila ani jediná elektrická lampa. Hosté byli nejen skromní, ale i otužilí. Jejich pokoj byl často vytápěn jen dírou ve zdi, kterou procházelo teplo (a kouř) z kuchyně. Nikoliv komfort, nýbrž skvělé svahy lákaly lyžaře do Saalbach a Hinterglemm, chudých vesnic, které však byly na sníh nejbohatší v celém Sacbursku.
V roce 1930 navštívila vedle 45 000 lyžařů z jiných zemí i první československá rodina - Bibusovi. Dnes již připadá na každého z 2770 obyvatel Saalbach a Hinterglemm více než sedm lůžek pro hosty.
Prozíraví Možnosti výstavby prvního vleku zkoumal ing. Bilstein již v roce 1939, ale realizaci odsunula válka. saalbašští lyžaři se dozvěděli o dopravní lanovce, kter v sousedním údolí u Mittersill zůstala po Němcích. Střežili ji však američtí vojáci. Díky vyjednávání a diplomacii ve formě výtečné pálenky se podařilo přemístit lanovku z Mittersill do Saalbach.
Po roce příprav byl 17. února 1946 slavnostně zahájen provoz na vleku na Kohlmaiskopf, tehdy nejdelším v Rakousku (1800 metrů) s přepravní kapacitou 120 osob za hodinu. "Lanovková horečka" odstartovala. Svůj vrchol zaznamenala v letech 1959 - 1984, kdy se realizoval velkorysý projekt "Skicirkus Saalbach - Hinterglemm", tedy zapojení celého údolí do systému lanovek, vleků a sjezdovek a jejich propojení se sousedním údolím až do Leogang. Záměr se bezpochyby vydařil. Hluboké údolí s dlouhými svahy je protkáno více než 60 lanovkami a vleky s celkovou přepravní kapacitou 62 000 osob za hodinu.
Sportovní událostí světového významu a velkou pýchou Saalbach - Hinterglemm bylo pořádání Mistrovství světa v alpských disciplínách.
Euforii rakouských fanoušků tehdy vystupňovala Ulrike Meier se svou zlatou medailí. Po stopách Mistrů světa také vedou nejoblíbenější sjezdovky lyžařského "cirkusu", a sice z vrcholu Zwölfer (1984 m) do Hinterglemm - trať pro super-G a královskou disciplínu - sjezd mužů, a z protilehlého Kohlmaiskopf, kde se soutěžilo ve slalomu a obřím slalomu a kde si ženy měřily síly ve sjezdu.
Celkem zahrnuje Skicirkus Saalbach - Hinterglemm - Leogang 280 kilometrů denně dokonale upravovaných tratí, které zaručují perfektní lyžování od vánoc až do velikonoc .
Navíc jsou nejvýznamnější tratě zajištěny sněhovými děly. Perfektně propojený skicirkus umožňuje lyžařům absolvovat každý den jiný, vždy členitý lyžařský okruh kolem celého údolí. Vedle řady vysloveně pohodových tratí na slunných jižních svazích, vedoucích z vrcholů Reiterkogel, Bernkogel a Kohlmaiskopf, představují strmější severní svahy výzvu pro náročnější lyžaře: jako např. černá sjezdovka z Schattberg do Saalbach, překonávající na 4 kilometrech výškový rozdíl 1097 metrů, či severní sjezd z vrcholu Zwölfer s převýšením 884 m na tříkilometrové trati. Lyžařské labužníky bezpochyby nadchne nenáročný, ale 7 km dlouhý sjezd z Schattberg do Vorderglemm s převýšením 1020 m.
Jako vsuvka pro obzvláště neúnavné lyžaře se nabízí lyžařská houpačka přes údolíčka se skvělými volnými terény až do Leogang po nádherné, zdánlivě nekonečné sjezdovce s úchvatným pohledem na impozatní skalní stěny masívu Leoganger Steinberge. Takto ujedete plynule desítky kilometrů prakticky bez odepnutí lyží, na krásných tratích a bez čekání ve frontě. Tento způsob lyžování, využívající důmyslného propojení lanovek, vleků a sjezdovek nazýváme alpskou lyžařskou turistikou, což je pojem v našich podmínkách nepoznaný. Ambiciózní lyžaři se mohou pokusit pokořit rekord vytyčené trati obřího slalomu s elektronicky měřeným časem, svou razantní jízdu si mohou dokonce nechat zvěčnit na videokazetě.
Nespoutané snowboardisty v Saalbach - Hinterglemm nečeká nepochopení zarputilých lyžařů, ani nedostatek prostoru pro výbuch kreací a emocí. Naopak: v celém údolí jsou vytyčeny zvláštní tratě pro "prknaře", lyžařům uzavřené. Udržovaná U-rampa a různé skoky je samozřejmostí. Po stopách někdejších pašeráků dobytka a pálenky se mohou vydat vyznavači volných terénů. Prašanulačný lyžař nechť se má ale na pozoru, aby se nedostal do míst, kterým se od jisté události raději všichni vyhýbají. Jde o malou náhorní rovinu, v ústním podání nazývanou Schlaberstatt. Svírají ji mezi sebou vrcholy Tristkogel a Gamshang a nedaleko pramení řeka Saalach. O tomto místě se ví, že se tu dříve scházeli děvečky a čeledíni k tanci a radovánkám. Jednou se tu ale objevil neznámý mladík bez děvčete a k tanci vyzval tu nejveselejší děvečku. Po několika taktech se to stalo: Ozval se strašlivý lomoz a taneční pár vzlétl. Užaslé zraky rozdováděných tanečníků spočinuly na kopytech neznámého. Byl to ďábel! Od této strašlivé chvíle na rovině Schlaberstatt neroste ani stéblo trávy a glemmští jej se zatajeným dechem obcházejí. I zábavychtivá mládež si k tanci a radovánkám našla místo opodál. Jednou se ale k muzikantům přidal mladík s píšťalou, do taktu si rozverně podupával, až do skály produpal díru. Tím se prozradil: tentokrát to byl sám satan!
Staré pověsti patří k Saalbach a Hinterglemm tak nerozlučně, jako sníh, lyžaři, seníky, roztroušené po stráních a staré dřevěné sruby. Mnohé z těchto srubů byly přeměněny v rustikální horské hospůdky, s oblibou navštěvované i lyžaři. Některé jsou pro svou veselou atmosféru vyhlášeny daleko za hranicemi Saalbach a Hinterglemm, ba i Rakouska, jako např. "Thurner Alm", "Pfeffer Alm" či "Bauers Schialm", které se bezprostředně po skončení provozu lanovek stávají spontánním centrem dění v údolí. Proto také reklamní slogan skicirkusu zní: "V Saalbach - Hinterglemm jsou sjezdové tratě dlouhé, ale noci krátké!" O chatě "Pfeffer Alm" se říká následující: Ještě před půl stoletím tu byla v podlaze vidět stopa divoženky, která tu kdysi na statku pomáhala. Když se loučila, věnovala selce klubko příze a otiskla svou nohu do podlahy se slovy: "Dokud bude stopa vidět, zůstane v tomto domě blahobyt." Potom se svými družkami zmizela z údolí. Klubko s přízí bylo kouzelné - nikdy nekončilo. Až se jednou nějaký host podivil: "Sakra, to klubko snad nikdy nekončí!", což bylo zakázané zaklínadlo a kouzlo skončilo.
Na horských chatách nebo u tradiční lední metané -Eisstockschießen- se od starousedlíků dozvíte neuvěřitelné příběhy. Jedinými překážkami k jejich porozumění může být jedině nedostatek fantazie či neznalost půvabného, leč těžko srozumitelného glemmského dialektu. Jenom mezi obyvateli Saalbach se s úsměvem vzpomíná na dobu, kdy do údolí ještě nejezdil autobus ani turisté, a ze vzdálenějšího Hinterglemm se zřídkakdy někdo vydal na cestu ven z údolí. Jenom z vyprávění se vědělo o krásném jezeře u Zell am See nedaleko od konce údolí. Skupina zvědavců se vydala na cestu za tou zázračnou vodou. Byli ujištěni, že jde o velikou modrou plochu, do které lze skočit a osvěžit se. Onoho horkého dne skupina dorazila do Maishofen, ležícího 4 kilometry před Zell am See, a hned u kostela spatřili veliké pole s modře kvetoucím konopím. Milí hinterglemmští do domnělého jezera naskákali, osvěžili se a doma potom vyprávěli o neuvěřitelných krásách v tom širém světě! Tak naivní dnes již nejsou. Ale na jejich pracovitosti a srdečnosti se nic nezměnilo.
Co dodat závěrem? Snad jen tolik, že turisté ani cizinci v Saalbach - Hinterglemm již dávno nejsou považováni za darmožrouty. Jako vítaní hosté zde mohou zažít Skicirkus Saalbach - Hinterglemm - Leogang. A to stojí opravdu za to!
Fotogalerie
