Údolí Ticina
Za prùsmykem Sv. Gotharda (2108 m) a Sv. Bernardina (2065 m) zaèíná veselé, živé a smyslné Švýcarsko. Jsme v kantonu Ticino, připomínajícím při pohledu na mapu klín, vetnutý do Itálie, ležcí rovně na jih od Alp. Tato poloha předurčila Ticinu mnoho italských rysů. Hned první dojmy si návštěvníka, znalého dosud pouze německy a francouzsky hovořící části Švýcarska, ihned získají: Všudypřítomná italština oživuje ulice měst s honosnými paláci v italském stylu i útulné, kamenné vesničky v podhůří; lidé se smějí a baví, slunce svítí (jak se ostatně na jihu sluší) a zdá se, že i barvy září v tomto kantonu umělců, bohémů, bohatých vystěhovalců a zasmušilých domorodců intenzivněji.
Těžká práce v nepřístupných horských údolích, bída, emigrace z hladu jsou pojmy, vystihující velmi nesnadný život obyvatel tohoto kantonu v minulých dobách.
Na přelomu našeho století objevila v přívětivé krajině u jezera Maggiore svůj nový domov řada esoterických myslitelů, mystiků, bohémů, spisovatelů a umělců z celého světa, kteří zde žili naplněným životem, který okolní svět s nepochopením nazýval zhýralým.
Po nich Ticino "dobyla" finanční šlechta z Německa. Naivní horalé, znalí pouze těžkých způsobů výdělku, který sotva stačil na denní chléb, s úžasem hleděli na vyrovnané štosy bankovek cizinců, nabízené za to jediné, co starousedlíci měli - za půdu a za jejich primitivní domky - a bez váhání přistupovali na tento úžasně výhodný obchod. Naštěstí měli tito boháči, zamilovaní do Ticina, dobrý vkus a rozum a respektovali původní architekturu. Dnes není výjimkou, že je na kamenné střeše maličkého, prostého domku, ba dokonce na seníku připevněna solární baterie, přispívající nepředstavitelnému luxusu, skrytému za mohutnými, neomýtnutými zdmi.
Přírodní krásy Ticina a možnosti sportovního vyžití lákají pochopitelně nejen milionáře, ale také "normální" turisty, mezi jejichž nejoblíbenější cíle patří půvabná jezera Lago di Lugano a Lago Maggiore s honosným Locarnem, velmi navštěvovaná jsou též divoká horská údolí i hory samotné. Pestrost barev a přírodních kontrastů lze objevovat při pěších túrách, ze sedla kola, z paluby lodi, z okna nostalgického vlaku "Centovalli", z lanové dráhy anebo prostě z auta či autobusu. Ticino je nádherné a mnohotvárné. Tuto mnohotvárnost nejlépe dokládají ticinská údolí, vybíhající vějířovitě od břehů Lago Maggiore do nitra třítisícových hor. Vydejme se společně na návštěvu nejkrásnějších z nich: Val Maggia, Val Verzasca a Centovalli.
Granitové Ticino: Val Maggia
Drsné, nepřístupné Val Maggia v sobě vedle alpského charakteru nezapře vliv vlídného jihu. Ze severu je údolí chráněno hradbou hor, proto sem pronikne jedině mírný jižní vítr. Šeď granitových skalních stěn svou zelení oživují kaštanové i ořechové háje, nechybějí břízy, lípy, duby, ale ani početné botanické vzácnosti. Val Maggia, "Dlouhé údolí" nese název 56 km dlouhé řeky, která odvodňuje polovinu Ticina. Pramení vysoko v horách -tak, jako její četné přítoky. Díky nekontrolované těžbě dřeva v minulosti a díky velmi strmé dispozici svahů byly pastviny i samotná stavení často ohrožována sesuvem půdy, což jen ztěžovalo beztak nebezpečné a obtížné živobytí. V zimě zase několikametrové vrsvy sněhu ochromovaly skromný život hladovějících obyvatel horského údolí. Naštěstí regulace řek a výstavba přehrad s hydroelektrárnami v posledních desetiletích erozi půdy zmírnily. Využití vodní energie a hlavně rozvoj turistického ruchu zcela způsobily radikální změnu životních podmínek. Alespoň natolik, že v horní části rozvětveného údolí, na samém švýcarsko-italském pomezí, nemusí již místní obyvatelé přečkávat krutou zimu. Přicházejí sem jenom na léto, aby otevřeli okenice, vyvětrali světnice, posekali louky a vypravili svůj dobytek na horské pastviny. Turistovi, přicházejícímu po starých stezkách těchto horalů, se v údolí Maggia otevře svět, připomínající zátiší romantických malířů: pokroucené kmeny prastarých stromů, tajemně vrzající ve větru, zvětralé monolity, hravé bystřiny s rozčechranými vodopády.
