USA - NÁRODNÍ PARKY ZÁPADU
Zjednodušená charakteristika Spojených států by mohla pro některé z nás vypadat asi takto : „Bohatý stát, kde peníze znamenají neomezenou moc, celkem nekulturní obyvatelstvo, trávící svůj volný čas na nákupech a u Mc Donald‘s. Ale ať už je Amerika jakákoliv, jedno se jí nedá upřít - své přírodní skvosty si chrání zuby nehty.
Dokonalá síť informačních středisek, vyhlídkových míst, parkovišť všude, kde je něco zajímavého k vidění či množství strážců vám vlastně nedává ani prostor k prošlapávání vlastních cestiček, odhazování čehokoliv, nedej bože přenocování v parku. Ve Spojených Státech bylo od konce minulého století zřízeno množství národních parků, jejichž největší koncentraci bychom našli v jihozápadní části.
I pro Evropany je jedním z nejznámější národní park Grand Canyon. Leží asi 450km východně od Las Vegas ve státě Arizona a je jedním z neopominutelných turistických míst při putování jihozápadem USA. Myslím, že snad každý něco slyšel o nejhlubším kaňonu světa, jehož hloubka v určitých místech dosahuje až 1 800 metrů a šířka se mění od 7 do 30 km. Můžete vyslechnout mnoho vyprávění a shlédnout ještě více fotek i filmů, a přece vám realita vyrazí dech. Z ničeho nic a bez varování se před vámi otevře země a vy ani nedohlédnete na dno. Řeka Colorado za sebou zanechala nesmazatelnou stopu. Po tisíce let hloubila monumentální kaňon a v navršených vrstvách hornin tak odkryla geologickou historii území až po nejzažší prvotní období.
Z celkových 4 929 km2 národního parku Grand Canyon je turistům přístupná jen malá část, kde samozřejmě najdete Informační centrum s množstvím mapek, brožur a rad, jak co nejlépe využít všech služeb nabízených národním parkem. Jižní okraj kaňonu, kde je celé středisko umístěné, je sice lemován silničkou k nejlepším výhledům, ale své auto musíte zaparkovat na odstavných parkovištích a dále se pohybovat místními autobusy (zdarma) nebo pěšky. Možná by se zdálo, že vyhlídky roztroušené jen na několika málo kilometrech nemohou poskytnout nijak rozdílný pohled na tak rozlehlé území, ale opak je pravdou. Celý kaňon je velmi členitý, přechází od bílé až po temně červenou a občas dohlédnete až na jasně zelenou řeku Colorado. Rozmanité barvy stěn navíc během dne pohádkově mění co chvíli odstín podle polohy slunce a tak můžete pozorovat tisíce podob největšího kaňonu světa.
Pokud vám ale nestačí jen pohled shora a láká vás sestup na dno kaňonu, připravte se na náročnou túru. Je samozřejmě několik způsobů, jak sejít až k řece. Místní agentury vám nabídnou muly, které vás bez sebemenší námahy dopraví do Phantom Ranč na nocleh a druhý den vás zase vynesou zpět. Na první pohled se celá akce zdá pohodová, ale kromě toho, že si několik následujících dnů nesednete na zadek, monotónní kolébání mul v bocích vás naprosto odrovná už po hodině jízdy, a to vás čekají ještě tak 3 hodiny dolu a 5 nahoru. Opravdu náročnější akcí je pak sestup po vlastních, ale následky nejsou tak veliké. Klasický sestup je na dva dny, ale jedním z úskalí je nocleh na dně kaňonu, který se musí rezervovat několik dní dopředu a v sezóně i několik týdnů. Někteří se tedy uchylují k jiné variantě, a to sestup i výstup v jediném dni. Pro středně zdatné jedince to není větší problém pokud dodrží několik málo pravidel, z nichž nejdůležitější je dostatek vody hlavně na cestu zpět. Zpravidla se vychází brzy ráno abychom ještě před polednem, po příjemném vykoupání v naprosto ledovém Coloradu, začali stoupat. Cestou dolu míjíme tři navazující pásma s odlišným podnebím i flórou. Začátek sestupu zpříjemňuje jehličnatý les, který se pomalu vytrácí v porostu dubů a jalovců abychom se u samotného dna setkali s polopouštní oblastí. Ani teploty nezůstávají stejné, na okrajích kaňonu může už ležet poprašek sněhu a dole u řeky zažijete ještě velmi příjemné poležení na rozehřátém písku.
Jestliže se vám zdá zbytečné drápat se nahoru a dolu po svých, zbývá vám ještě několik možností, ovšem už nákladnějších. Řeka Colorado se dá jednak sjet na raftových člunech nebo se nad kaňonem můžete vznést v malém letadle. Vyhlídkový let vám nabídne hned několik leteckých společností na malém letišti v Grand Canyon Village, ale dostat se na expedici splouvající řeku Colorado už je větší problém. Místní úřady omezují počty turistů, plavících se nejúžasnějším kaňonem světa, a proto jsou místa na těchto expedicích již roky dopředu rezervovaná a vyprodaná. Kdyby vám ovšem nevyšel čas ani peníze, doporučila bych vám navštívit kino Imex v Grand Canyon Village, kde máte jedinečnou možnost shlédnout výborný panoramatický film o první expedici J. Wesly Powella v roce 1893, kdy na dřevěných bárkách splouval divokou řeku Colorado. Kromě příběhu o objevování nových krás Ameriky a jejích původních obyvatelích film poskytuje hlavně neuvěřitelné pohledy na samotný kaňon.
Na tak obrovský a zajímavý park jako je Grand Canyon byste měli určitě věnovat více než jeden den z vaší cesty. Dva až tři dny jsou, řekla bych, optimální minimum, takže budete muset řešit kde přenocovat. Jak už jsem uvedla, zůstat přes noc v parku mimo oficiální kempy je zakázáno. Ovšem ty jsou přes sezónu beznadějně plné a bez rezervace tak asi rok předem nemáte šanci. V okolních vesničkách samozřejmě najdete motely a hotýlky, ale i tam je rezervace nutná. Pokud se tedy nechcete vázat na pevný, předem daný program, vřele vám doporučuji využít pohodlí obytných aut, která se dají půjčit na několika místech Ameriky. Obytná auta mají hned několik výhod, kromě naprosté nezávislosti na čase a místě noclehu, nemusíte neustále přenášet kufry z hotelu do hotelu, ale hlavně dost ušetříte na jídle. V autě je kromě kuchyňské linky i lednice, mrazák, mikrovlnná trouba atd., takže můžete nakupovat ve velkém a nemusíte se stravovat po bufetech a McDonaldech, což na naše poměry vyjde draho.
USA – NÁRODNÍ PARKY ZÁPADU II. (… na pokračování)
ÚDOLÍ SMRTI A LAS VEGAS
Dva dokonalé kontrasty nedaleko sebe. Nehostinná poušť se smrtícím podnebím a luxusem překypující hráčské doupě s klimatizovanými halami a nepřebernou nabídkou zábavy. To je poušť zvaná Údolí smrti a nedaleké, v poušti postavené, Las Vegas. Zatímco se při pohledu na nádhernou rozmanitost skal a písečných dun téměř usmažíte zaživa, při pohledu na možné astronomické výhry vás až zamrazí a na dusno a horko světa mimo kasino si ani nevzpomenete.
Údolí smrti má sice velmi nepříjemné podnebí, teploty v létě běžně vyšplhají přes 45°C, vane často silný a suchý vítr a nezaprší a nezaprší. V plné sezóně si bez problémů na černé vyleštěné kapotě auta můžete udělat vajíčka. Přesto je tato krajina poutavá a okouzlující svou rozmanitostí. Tento park není jen nejnižším místem na západní polokouli, ale i směsicí neuvěřitelné palety barev a tvarů. Při příjezdu ze západu nejdříve narazíte na klasické písečné duny, které nejsou sice nijak obrovské, ale i na krátkou procházku doporučuji trochu vody s sebou a při troše fotografické šikovnosti z nich vykouzlíte pusto pustou poušť. Než dorazíte k Informačnímu centru s obchody a suvenýry, minete museum těžby boraxu pod širým nebem a pak už na vás čeká oáza palem a golfového hřiště. Sice nevím, kdo by mohl mít tak bláznivý nápad a chtěl by si tady pod spalujícím sluncem zahrát golf, ale vy si tu můžete na chvíli oddechnout a dát si lehkou svačinku – počítám, že na nic většího ani nebudete mít chuť. Kousek od Golfového hřiště se za zdí hotelu „Inn“ schovává ještě jedna neuvěřitelná oáza. Kromě samozřejmého bazénu na terase hotelu je zde k vidění nádherná zahrada s potůčkem, palmami a až kýčovitě zelenou trávou.
Pokud se od hotelu vydáte na jih, nečeká vás už nic, než jen poušť, písek a skály. Ale také to nejzajímavější z celého údolí. Badwater, což v překladu znamená špatná voda, je se svými 86ti metry pod hladinou moře opravdu nejnižším místem na západní polokouli. Ale kromě tohoto primátu je zajímavý i svým okolím; leží na dně vyschlého jezera, po kterém tu všude kolem vznikly bílé krystalické sraženiny z množství minerálů a soli, které voda původně obsahovala. Kousek odtud se dostaneme do úplně jiného světa; bílou planinu vystřídá „Umělcova paleta“ – tak se totiž jmenuje celkem malý kousek země zbarvený miliony barev a jejich odstínů. Kdyby to bláznivé sluníčko tolik nepražilo, dalo by se na těch pár skalek zírat věčnost. Ale počasí je neúprosné, a tak pokračujeme k poslednímu skvostu Údolí smrti, kterým je vyhlídka Zabriskie Point, ale těžko se dá tady vypsat, co vás tam čeká. Pohled na okolí krajinu s jemnými odstíny hnědé vám opravdu vezme dech. Navíc by určitě stálo za to, stavit se na Zabriskie point dvakrát v různou denní doby, kdy si slunce zahrává s barvami pouště a mění vzhled celé krajiny.
Tak jako ve všech národních parcích Ameriky je ale auto nezbytným prostředkem k poznání toho nejkrásnějšího co krajina nabízí a v Údolí smrti to platí dvojnásob. Dalo by se říci, že nemusíte udělat ni krok a z auta uvidíte vše, ale pár kroků kvůli lepšímu či jinému výhledu neuškodí. Při projíždění rozpálené krajiny Údolí smrti se nevyplácí nepozornost za volantem více než kde jinde. Velmi často můžete zahlédnout fatu morgánu a vsadili byste všechny vyhrané peníze z Las Vegas, že vidíte jezero či řeku a sjeli díky ní ze silnice (v lepším případě).
Podobné faty morgány se objevují i v okolí Las Vegas, které leží uprostřed pouště asi 120 mil jihozápadně od Údolí smrti. Rozvoj největšího hráčského centra světa ale nepředcházela nijak zvlášť velká historie. Španělští dobyvatelé se zde objevili roku 1829, 26 let po nich se v této oblasti usídlili mormoni a pokoušeli se po nějaký čas zem kultivovat a přežít, ale marně. Roku 1864 byla založena pevnot Fort Baker, která přilákala několik osadníků, ale zásadní zlom v růstu města mělo až dokončení železnice roku 1905. Dokončení nejvyšší přehrady své doby Hoover Damm v roce 1930 přispělo k rychlému rozvoji města, který pokračoval zejména po druhé světové válce. Ovšem nejdůležitějším činitelem, který dodal městu ráz bylo roku 1931 legalizování hazardních her v státě Nevada, v jehož jižním cípu Las Vegas leží. Množství kasin a hotelů obrovských rozměrů od té doby vyrostlo zejména podél hlavní ulice „strip“ neboli „třpytivá propast“, jak ji mnozí nazývají, a další a další se stále staví. Každý z nich má přitom svou osobitou podobu ať už je to disneyovský zámek, newyorské mrakodrapy, cirkusové šapitó, antický chrám či egyptská pyramida. Jednotlivá kasina se samozřejmě snaží nalákat hráče a návštěvníky vším možným, takže můžete shlédnou představení se vzácnými bílými tygry či souboj pirátských lodí nebo vyjet na vyhlídkovou věž a pro silné žaludky je tu proklatě dobrá horská dráha, která vede ve kolem hotelu New York New York.
Co mají téměř všechna kasina společné, je samozřejmě obrovská hala s ruletami, Black Jackem, Baccarou, automaty „jednoruký bandita“ a mnoha dalšími, ale i nelehká cesta k východu, protože nápis „Exit“ je jedině až nad samotnými dveřmi a uprostřed haly mezi miliony blikajících světel najdete jen šipky k ruletě, automatů, divadelním představením, bufetu či k záchodu. Českého človíčka zajímá většinou hlavně onen bufet a případně záchod, ale nemějme obavy, za levným jídlem nepřeberného množství sem jezdí celá Amerika. Za 6 až 8 dolarů se totiž můžete nafutrovat k prasknutí. Systém švédských stolů obložených masem, saláty, ovocem, zákusky a kdo ví čím ještě nezakazuje, ba právě ponouká k neustálému přidávání. Plátky nádherné šunky vám obsluhující černoušek rád ukrojí dva i tři, ale k ochutnání jsou tu i ryby, drůbež… na mnoho způsobů. Jen bych vám doporučila, vynechejte přílohy. Pokud jste labužníci a lákají vás plody moře, zajděte si určitě do kasina Rio, které leží trochu stranou hlavní ulice, kde ale najdete bufet přímo specializovaný na všechny možné mořské příšery.
Rušný život města pomalu končí kolem 100 v noci a pokud nemáte pronajatý pokoj, jejichž cenové relace jsou oproti zbytku USA velmi nízké, nezbývá vám než přečkat noc a ráno se opět vydat do bufetu na pořádnou snídani. Jestliže se sem ale vydáte obytným autem, nemáte co řešit. Jednak se vůbec nemusíte bát provozu a úskalí města s poněkud větším autem, než je většina z nás zvyklá, protože centrum města tvoří jedna dlouhá, rovná a troj- až čtyřproudá silnice a navíc u téměř každého hotelu bez problémů zaparkujete. Přes noc vás z většiny parkovišť vyženou, proto vám můžu doporučit zaparkovat rovnou za hotelem Frontier, kde je parking pro RV – obytná auta, kde bez problémů přenocujete.
Jestli jste se totálně nepřejedli a neprohráli všechny peníze, čekají vás další přírodní zázraky v národním parku Zion a Bryce kaňon, ale to až příště.
USA – NÁRODNÍ PARKY ZÁPADU III. (… na pokračování)
BRYCE KAŇON A NP ZION
Jihovýchodní Utah je drsná země holých skal a nebetyčných útesů, vysokého nebe a purpurových obzorů mihotajících se horkem, země rozlehlých planin zbrázděných strmými údolími… A právě v této nehostinné krajině nejdeme jedny z nejkrásnějších kaňonů, ke kterým bezesporu patří Bryce kaňon a Národní park Zion. Obě lokality, ač se nachází nedaleko od sebe, nemají téměř nic společného. Působením větru a deště na různý podklad vznikly za miliony let dva naprosto odlišné přírodní úkazy.
Zionský národní park vytvořila řeka Virgin, která si prorazila cestu skrz bílé a rumělkové útesy a zůstal po ní přes 100 metrů hluboký kaňon. Šířka kaňonu se postupně zvětšuje, jak se řeka dostávala k hlubšímu a měkčímu podloží. Začátek kaňonu vyhloubený v bílém a tvrdším pískovci není tedy o moc širší než řečiště a k probádání této části vám nezbude než se pustit přímo vodou proti proudu. Červeně zbarvená širší část kaňonu vznikla postupným podemíláním tvrdší horní vrstvy, která se pak zhroutila do řeky a ta ji postupně odplavila. Touto částí kaňonu vede silnička lemovaná několika vyhlídkovými místy a parkovišti, odkud se můžete vydat na krátkou procházku k malému vodopádu nebo k patě stěny, která je výzvou každému horolezci. Pokud si ovšem dopřejete hned několik dní v Zionském parku, nebudete litovat. V okolí kaňonu vede množství tras dále od turistického dění do tiché a nádherné přírody. Takové štěstí vychutnat klid a krásu okolních kaňonů předpokládám má málokdo, takže zůstaneme při zemi a při hlavní trase, která určitě stojí za shlédnutí a zabere jen několik hodin. Celá oblast Národního parku Zion je velkým lákadlem pro horolezce Ameriky ale i zbytku světa. Místní skály jsou strmé, na první pohled bez jediného chytu, ale pokud budete mít po ruce dalekohled, při pohledu na barevné postavičky vysoko nad vašimi hlavami určitě zjistíte, že se přece jenom temně červené nekonečné stěny dají zdolat; alespoň pro někoho.
Při výjezdu z NP Zion se opět dostaneme mezi bílé skály, tak jako při horním toku řeky Virgin. Tady ovšem nenajdeme žádné příkré stěny a úzké průrvy vyhloubené říčkami, ale příjemně oblé skalky a kameny obroušené deštěm a větrem. No a pokud se vám podaří zastihnou tady západ slunce a na jedné z vyhlídek si dát příjemnou večeři, budete mít za sebou jeden z dalších úžasných dnů vaší cesty za přírodními krásami západu Ameriky.
Troufám si ale tvrdit, že to co vás čeká v příštích dnech předčí všechna vaše očekávání. Asi dvě hodinky jízdy autem od NP Zion totiž leží červeno-růžovo-bílý, věžičkami a údolími posetý Bryce kaňon, jehož rozmanitost barev i tvarů vám vezme dech a hned několik filmů. Fotografický ráj uprostřed nehostinné krajiny Utahu vám nedá pokoje, dokud si ho nezvěčníte ze všech stran, z každé vyhlídky, při západu a východu slunce… Krása tohoto území získala určitou proslulost díky fotografiím J. W. Powella z roku 1909, který též vypracoval podrobnou zprávu o této oblasti pro vládu. Vytvoření národního parku bylo odloženo až na rok 1924. Bílý muž začal do této oblasti pronikat na počátku 19. stol., i když první obydlí zde stálo až roku 1870 a bylo dílem mormona jménem Bryce, podle něhož byl park později nazván. Bryce kaňon ve své podstatě kaňonem není, protože vznikl na zlomu dvou planin při formování místní krajiny před miliony let a jeho tvar připomíná spíše amfiteátr než údolí. Složení místní horniny je velmi rozmanité a jednotlivé složky podléhají vlivům vody a větru rozdílnou rychlostí, proto v celém kaňonu nenajdeme hladkou skálu či kámen; vše je jakoby vroubkované, rozdrolené. Bryce kaňon tedy tvoří jakýsi oblouk plný tisíci věžiček a útesů, podél kterého samozřejmě vede vyhlídková silnice s mnoha zastávkami na zajímavých místech, ale nejkrásnější část kaňonu si můžete projít i pěšky. Základními body celé trasy jsou Sunrise, Sunset a Bryce Point a máte na vybranou hned několik variant. Bryce Amfiteátr, jak se této části kaňonu říká, můžete obejít po horním okraji nebo se po stezce pustit mezi množství věžiček a obdivovat zblízka rozmanitost jejich tvarů a barev. Pokud jste jen trochu zdatnější chodci, nic vám nebrání spojit obě varianty dohromady. Pak bych vám doporučila nechat auto na Sunset Point, což je ideální vyhlídka na zapadající slunce, jak už napovídá její název, kam se právě včas v podvečer vrátíte, abyste posté fotili tu samou a přece jinou nádheru. Ze Sunset Point se nenáročnou, ale krásnou cestou po okraji kaňonu dostanete na sousední Sunrise Point, odkud se pro změnu pozoruje východ slunce. Tady se cesta spouští na dno kaňonu do tzv. Královské zahrady a spodem vede zpět k Sunset Point, kde případně můžete svou trasu ukončit, ale byla by to každopádně škoda.
Takže pokud vás klasické vedro ještě neumořilo, vydejte se stále dnem kaňonu až k vyhlídce Bryce Point, kde se vršky útesů barví do bíla a jsou tak příjemným osvěžením mezi vší tou červení. Zpáteční cesta vede opět po hraně kaňonu a je lehčím závěrem celé trasy. Asi těžko bych vám tady mohla vypsat všechnu krásu, kterou uvidíte, protože jde zas a zas o pískovcové věžičky a rozmanité útvary, které ale dohromady tvoří neopakovatelný kus krajiny.
Ačkoliv v obou parcích byla hlavním erozním činitelem voda, ráz jejich krajiny je úplně odlišný. Je tomu tak i proto, že řeka v Zionu spoluvytvářela již od počátku místní krajinu, zatímco krajina Bryce kaňonu se pomalu rozpadá a je odplavována vlivem dešťů. Ale celkové klima je v obou oblastech velmi rozdílné. Úzký kaňon a dostatek vody v NP Zion poskytoval vždy příjemné podmínky pro osídlení, ale indiáni mocného kmene Uto, kteří obývali tuto oblast, vše, co nechápali, považovali za nadpřirozené, a proto v nich Zionský kaňon budil posvátnou bázeň (stejně jako v mnohých dnešních návštěvnících). Domnívali se, že je plný bohů a duchů, kteří z útesů shazují kameny na neopatrné odvážlivce. Proto v kaňonu nikdy netábořili a nevstupovali tam v noci. Zatímco tedy Zion nebyl po dlouhá léta osídlen pro posvátný strach, Bryce kaňon zůstával bez obyvatel pro své neúprosné podnebí během letních měsíců, kdy jsou mimo jiné zavřené i místní kempy a teploty se šplhají přes 30°C bez možnosti osvěžení kapkou vody.
Přes neúprosné sluníčko a klasický nedostatek času, který tíží snad každého cestovatele, vás ale ani na chvíli nesmí napadnout, že se těmto parkům vyhnete. Radši vytrpte noční přejezd k dalšímu skvostu z červených skal – NP Arches, než abyste přišli o neopakovatelnou krásu Zionu a hlavně Bryce kaňonu. Ostatně pokud využijete pohodlí obytných aut, nemusí vás noční jízda vůbec trápit (kromě řidiče).
USA – NÁRODNÍ PARKY ZÁPADU IV. (… na pokračování)
ARCHES NP
Jedním z mnoha národních parků Colorádské planiny v jižní části Utahu je i Arches NP, vyhlášený svými skalními oblouky. I když je tento park poměrně mladý, byl vyhlášen až roku 1971, neubírá to nic na jeho kráse a zajímavosti a den strávený mezi neuvěřitelnými pískovcovými branami a okny nebude v žádném případě nudný.
Zvláštní složení místní horniny spolu s působením vody a větru vytvořilo na celkem rozsáhlém území (73 000 akrů) množství oblouků a zvláštních útvarů. I pro Evropany je z nich asi nejznámější Delicate Arch, kterou využila firma Marlboro k reklamě, ale nedaleko je i nejdelší přírodní oblouk světa Landscape či soustava jakýchsi oken ve stropě snad bývalé jeskyně.
Při příjezdu do parku vás jako první samozřejmě čeká Informační centrum kompletně vybavené materiály, mapkami, nádhernými fotkami a plakáty, ale bohužel i nejrůznějšími a nejhrůznějšími upomínkami a cetkami. Takže pokud máte nabráno dostatek materiálů a hlavně mapku parku, kterou byste měli dostat při vjezdu u pokladny, můžeme se vydat na cestu. Silnice vedoucí skrz park ke všem důležitým místům má kolem 30ti kilometrů a cestou nás čekají tři hlavní zastávky.
První z nich by každopádně měla být u Wolfova Ranče, kde před sto lety žil jeden z prvních obdivovatelů místní krajiny a kde začíná cesta k proslulé Delicate Arch. K Wolfovu ranči se bez problémů dostaneme autem, ale dál nás čeká trochu náročnější procházka asi na 2 hodinky. Pokud by se někdo necítil na takovou túru, může dojet autem až na konec silnice, odkud se Delicate Arch dá zahlédnout, ale není to ono. Každopádně bych vám doporučila vydat se na túru hned ráno a vzít s sebou něco k pití. Jednak vás ještě nepotrápí neúprosně spalující slunce, ale hlavně zastihnete největší krásu národního parku v ideálním světle pro focení. Po hodince pozvolného stoupání se vám otevře pohled na obrovský do oválu vymletý ale bohužel vypuštěný „bazen“ na jehož okraji s hřebenem často zasněžených hor v pozadí se tyčí osamocená pískovcová brána, která bere dech. Člověk se na tu nádheru ani nedokáže vynadívat a těch fotek, co tu nechá. Ale stojí to za to. Až si „vystojíte“ frontu na fotku Delicate Arch se svými blízkými v popředí a případně posvačíte v nejúchvatnější scenérii, co znám, můžete se pomalu vydat na cestu zpět, která už je mnohem lehčí, protože stále klesá až k parkovišti.
Slunce už začíná pěkně pálit a je nejvyšší čas se přesunout kousek dál. Na konci silnice vedoucí hlouběji do parku nás čeká další túra a hlavně nejdelší oblouk světa. Landscape Arch je nedaleko parkoviště, na začátku okruhu „Primitive Trail“, který zabere tak 3-4 hodiny, ale nemusí se samozřejmě absolvovat celý, což v klasickém neúprosném podnebí jižního Utahu často není ani možné. 89 metrů dlouhý a 40 vysoký oblouk Landscape je opravdovou lahůdkou celé trasy, bohužel dnes už není přístupný, protože jeho horní část se postupně nebezpečně ztenčuje a hrozí tak její zřícení. Pokud se odtud vydáte dál k obloukům Double Arche, Dark Angel a mnohým jiným, nezapomeňte s sebou vzít dostatek vody. Krajina kterou budete procházet má dosti výstižný název – Devil‘s Garden (Ďáblova zahrada) a věřte, že mezi oblouky a věžemi z červeného pískovce bez stromů a stínů se budete chvílemi cítit jako v pekle. Ovšem výhledy na neopakovatelnou krajinu, okna vysoko ve skalách, osamoceně se tyčící věže či zbytky bývalých oblouků na horizontu, ale i rozkvetlé kaktusy nakonec ve vzpomínkách přebijí pocit nesnesitelného vedra a dusna. A pokud na vás na parkovišti čeká klimatizované obytné auto s ledničkou plnou ledového pití, spláchnete celkem rychle nepříjemný pocit vyprahlosti.
Jestliže vám zbude ještě trocha sil a kousek volného filmu, neměli byste při cestě zpět k Informačnímu centru vynechat odbočku k Severnímu a Jižnímu oknu, Rajské zahradě a Dvojitému oblouku, kde asi tak za hodinku shlédnete zase trochu jiné tvary a seskupení oblouků připomínajících spíše obrovská střešní okna jeskyně. Při návratu na hlavní silnici nemáte šanci minout po pravé straně skalní útvar s výstižným názvem Balanced Rock, který už už spadnout a přece tu takhle drží už stovky let. Jen pár kilometrů dál dostává krajina zase úplně jiný ráz a při výstupu na Petrified Dunes Viewpoint se před vámi otevře poušť zkamenělých dun měnících barvy při právě zapadajícím slunci.
Máte za sebou opět jeden z neuvěřitelných dnů cesty po západních parcích Ameriky a věřím, že vám červené skály jakýchkoliv tvarů začínají pomalu lézt krkem. Pro příští dny bych vám tedy doporučila trochu odpočinku a třeba Národní park Mesa Verde plný indiánských kamenných obydlí pod každým útesem kaňonu nebo příjemně zelený Kaňon de Chelly.
USA – NÁRODNÍ PARKY ZÁPADU IV. (… na pokračování)
YOSEMITE NP a SEQUOIA NP
Jako osvěžující oáza působí zalesněný Yosemitský národní park mezi všemi těmi červenými skalami Bryce kaňonu, Arches NP, Grand kaňonu či Monument Valley. Několik vodopádů, jezera, skalní štíty a hluboký listnatý les vás nechají vydechnout, odpočinout ve svém stínu a zanechají přitom ve vás nesmazatelnou vzpomínku na snad nejkrásnější národní park jihozápadu USA.
Impozantní vzhled dnešního Yosemitského parku je třeba připsat především sochařskému umění posunujícího se ledu. Díky velké nadmořské výšce zde vznikly horské ledovce úctyhodné velikosti a rozlohy; posouvaly se koryty řek na západních svazích Sierry Nevady a některý z nich při svých cestách stvořil úžasné tvary Yosemitského národního parku. Nejvyšším štítem parku je Half Dome – 2695m („Poloviční dům“), který se tyčí téměř 1400 metrů nad údolím, byl z poloviny ubroušen ledovcem.
Stejně jako všechny národní parky Ameriky i Yosemitský NP je i přes své horské štíty velmi lehce přístupný pro všechny návštěvníky. Pokud se vám nechce podnikat náročnější túry na vrcholy a vyhlídky, uvidíte i tak dost krás i když ne tak zblízka. Hlavním údolím vede samozřejmě silnice s několika vyhlídkami z nichž nejimpozantnější je při příjezdu z jihu u tunelu, ze které se vám otevře dokonalý pohled na celé údolí s jeho hlavními dominanty – vlevo sen všech horolezců El Capitan a v pozadí Half Dome. Při průjezdu míjíte po pravé straně vodopád Bridaveil, ale hlavně nejvyšší vodopády v Severní Americe, Yosemite Falls padající ve třech stupních od vrcholů Sierra z výšky 739m. Většina vodopádů ovšem v průběhu léta slábne až postupně zmizí úplně.
Dalším místem přístupným autem je vyhlídka Glacier Point, kterou nemůžete vynechat. Zaleží však jen na vás, jak se tam vypravíte. Kromě silnice, vede totiž na Glacier Point i stezka z údolí, která se krásně vine svahem nahoru a z níž můžete ze všech možných úhlů pozorovat magický Yosemitský vodopád. Celá trasa vám zabere tak 2 – 3 hodinky a vrcholový pohled na blízký Half Dome je myslím dostatečnou odměnou. Pokud máte čas a elán na celodenní túru, musím vám doporučit tzv. Panorama trail, který už není tolik náročný, protože vede téměř po vrstevnici, ale díky focení na každých deseti krocích a neustále novým pohledům na okolní štíty zabere více času, než byste čekali. Když budete mít jen trochu štěstí, určitě zahlédnete stáda volně pobíhající zvěře a když nebudete mít štěstí, potkáte i volně pobíhajícího medvěda. Nemusíte mít ale strach, pokud ho nevyprovokujete nebo nenecháte přes noc volně potraviny, nic vám nehrozí. V kempech jsou proto umístěné kovové bedny na jídlo nebo se potraviny vytahují na strom a je bezpečnější převléci si i oblečení ve kterém jste vařili či večeřeli. Problém téměř všech útoků medvědů na auta případně lidi je v podstatě zaklet v naší bezohlednosti. Dnešní populace medvědů si zvykla na velmi přístupnou potravu od lidí a odvykla lovu, který je samozřejmě náročnější. Dnes tedy stačí i zbytky jídla ponechané v autě jako pozvánka do vašeho pro medvěda velmi přístupného auta.
Ale nechme strašení a pokud vás výlet na Glacier Point zcela nevyčerpal, vydejte se podél krásných vodopádu Vernal a Nevada Fall na vrchol Half Domu. Cesta nahoru trvá takové 4 hodinky a když už se dostanete těsně pod vrchol, zmrazí vás na chvilku myšlenka : „Tak tohle už nevylezu“. Ale celá stěna, která se před vámi objeví není tak hrozná, jak se zdá. Navíc je zde natažené kovové lano a pod stěnou hromada rukavic, abyste si nerozedřeli dlaně. Takže seberte zbytky sil a za chvilku se budete moci svalit na nejvyšším vrcholu Yosemit.
Pokud by se z druhé strany hory najednou vyhoupli nějaké postavičky ověšené lany a karabinami, nezapomeňte roztáhnou koutky do úsměvu a hezky po americku pozdravit „Hi“ a až se trochu vydýcháte, zkuste se jenom lehce naklonit nad stěnu, ze které se ti blázni vyloupli a pochopíte, proč je Yosemitský NP rájem horolezců. Pokud neobjevíte žádné horolezce na Half Domu, stoprocentně je najdete jako malé barevné tečky někde v monumentální stěně El Capitan. Pro opravdové borce je možné tuto nejvyšší monolitní stěnu na světě zdolat za jediný den, ale ve velké většině zde horolezci bivakují a musí tedy s sebou vynést množství materiálu. Pro obyčejného smrtelníka je ale El Capitan také přístupný. Ovšem z druhé strany a jde o delší a náročnější túru na celý den. I kdyby byly síly, většinou nám už nezbývá čas a tak si alespoň sáhneme, uděláme pár fotografických kamufláží „jakobylezení“, odneseme si malý kamínek a se slzou v oku opouštíme Yosemity.
Při výjezdu z Yosemitského parku na jih stojí ještě za vidění menší oblast zvaná Mariposa Grove, kde při příjemné procházce lesem narazíte na gigantické stromy sequioa. Pokud ale máte v plánu zastávku v blízkém Sequoia NP, můžete Mariposa Grove klidně minout. Nejmohutnější žijící organismy na světě totiž stojí v Sequoia NP a nesou jména jako Sherman Tree, General Grant Tree. Sequoie zde dosahují výšky přes 80 metrů a po obvodu měří okolo 30ti metrů. Tyto neuvěřitelné kolosy jsou často starší než 2500 let a od dřevorubecké zkázy je zachránilo jen jejich křehké dřevo, nepoužitelné pro stavební účely. Typicky americkou atrakcí je tunel vyhloubený do kmene padlé sequoie, kterým bez problémů projede auto nebo nájezd na jiný padlý kmen, kam jsme se dostali i s naším osmimetrovým obytným autem, i když to bylo jen tak tak. Myslím, že mohutnost těchto stromů je jen těžko představitelná a při focení bych vám nedoporučovala používat své blízké jako měřítko; budete vypadat jako trpaslíci.
Zelená oáza Yosemitů a národního parku Sequoia je myslím ideálním závěrem pro vaši cestu po západě USA, protože na chvilku přebije všudypřítomné červené skály a písky, kterých musíte mít zákonitě až po krk a po návratu do všedního života vám zbudou příjemné a nic nerušící vzpomínky.
