Vídeňáctví jako životní postoj

Při čtení vídeňského telefonního seznamu, anebo při procházce městem a pohledu na vývěsní štíty firem získáme přesvědčivý obrázek o mnohonárodnosti této metropole: maďarská, česká, slovenská a italská příjmení jsou zastoupena stejně jako německá. Jména jako např. Swoboda, Pospischil, Novak platí za „pravídeňská". Četnost vlivů, utvářejících typické vlastnosti Vídeňáka způsobila neexistenci typických fyziognomických rysů, tudíž jej poznáme na první pohled mnohem hůře než např. Římana či Pařížana. S touto pestrostí vlivů souvisí některé typické vídeňské charakterové vlastnosti, jakými je třebas talent pro hudbu a tanec, elegance a lehkost ve vyjadřování a společenských kontaktech, vyhlášená péče o zevnějšek a sebedůvěra v otázkách dobrého vkusu.

Do zájezdu Vídeň na bruslích ZDE


Zděděná pilnost německých předků nutí Vídeňáky pracovat - ale jen tolik, aby mohli dobře žít, rozhodně však nežijí, aby pracovali. Jsou dále poznamenáni slovanskou měkkostí nebo lépe řečeno jemnocitností, která jim brání komukoliv ublížit a ve snaze vycházet se všemi dobře prostě občas něco slíbí a zase pouze místní dokáží rozlišit, zda je to míněno vážně nebo jako zdvořilost.

Poznámky jako: „Navštivte nás přeci někdy," nebo „Uvidím, co pro to mohu udělat" by bylo naivní považovat za skutečnou pozvánku či příslib nějaké snahy. Tento jemnocit s sebou nese další rys: rychlé nadšení pro nové nápady a očekávání, že se budou rychle realizovat. Protože se však samo od sebe nic neděje, rezignuje brzy Vídeňák se slovy: „To se holt nedá nic dělat."
Radikální a aktivní prosazování nové myšlenky je mu cizí, ba téměř odporné. Tato vlastnost však není lhostejností, to v žádném případě! Ve Vídni není lhostejné nikomu nic! Vždy se najde něco, s čím lze z principu nesouhlasit a co lze kritizovat. Básník Hermann Bahr vystihl tuto tendenci slovy: „Vídeňák je sám se sebou velmi nešťastný člověk, který Vídeňáky nesnáší, ale nemůže bez nich žít, neustále nadává, ale vyžaduje pochvalu a soucit, neustále lamentuje, vyhrožuje a nechává si všechno líbit, jenom ne pomoc - té se vehementně brání."
Od románských a maďarských předků zdědil Vídeňák eleganci a rytířskost. Polibek ruky dosud nevymřel a když pro něj není vhodná situace, tak se alespoň řekne: „Ruku líbám, milostivá." Přehnaná starost o image s sebou nese i některé jevy, připomínající Prahu za první republiky. Takovou zvláštností je např. honba za tituly. Nenechte se proto překvapit, osloví-li vás třebas taxikář, vrátný či číšník titulem „pane rado" nebo „pane doktore." Ohradíte-li se, že vám takový titul nepřísluší, může se vám dostat odpovědi „v pořádku, pane řediteli."
Podtrženo sečteno: vídeňáctví je světovým názorem!

Archiv cestopisů »