MOŘE+KOLA+LEVANDULE
Vůně dálek, šumění moře, plachty napnuté svěžím mořským větrem, pocity očekávání při spatření siluety ostrova. Dětské sny o dávných výpravách mořeplavců a objevitelů, dřímající v každém z nás, naplní skvělá kombinace poznávání dalmáckých ostrovů v sedlech kol a plavby lodí, která je zároveň místa znalým doprovodným vozidlem, výtečnou babiččinou kuchyní, ložnicí i svůdným místem k lenošení na slunci uprostřed širého moře.
Do zájezdu Istrie křížem krážem ZDE
Z paluby plachetnice budeme podnikat výpravy na kole po ostrovech a vykoupeme se v křišťálových vodách liduprázdných zátok. Po západu slunce na sebe necháme působit poezii starých přístavů v konobách a tavernách, skrytých v křivolakých uličkách.
Cykloturistiku na ostrově Hvar není lehké popisovat. Mohu samozřejmě vyzdvihnout údaje, zdůrazňující hvarská nej- (nejdelší, nejslunečnější, nejteplejší, nejosobitější...), ale ty nejhlubší dojmy, které ve vás tento "ostrov slunce" zanechá, nelze zachytit slovy. Jsou to dojmy, které vnímají smysly ...a srdce.
Každé šlápnutí do pedálů, každý váš dech doprovází omamná vůně levandule a rozmarýnu. Zejména na jaře voní Hvar jako obchod s bylinkami. Na paletě bylin najdeme mimo jiné i šalvěj, majoránku a tymián. Ostatně: Pěstování bylin tu podporovali v 16. století Benátčané. Chtěli tak oživit zhroucený obchod s orientálním kořením.
Opomenuty nezůstanou ani ostatní smysly, tak na příklad chuťové buňky si na své přijdou na podzim, kdy zraje víno, jižní ovoce a fíky, či po celý rok na tržištích a v konobách.
Zrakovému smyslu zase lahodí nové a nové pohledy na blankytnou modř moře, z něhož vystupuje úzký hřbet, tvořen vápenci a dolomity, tvořící 68 km dlouhou osu ostrova, širokého jen 5-11 kilometrů, což mu vyneslo přezdívku "dlouhán". Tento dlouhán je pěkně "hrbatý," čehož si cyklista nemůže nevšimnout: Nejvyšší hora, Sv. Nikola, se vypíná přímo z moře do výšky 628 metrů.
Hvar má nejvíce hodin slunečního svitu ročně z celého Chorvatska i celé bývalé Jugoslávie (2718 h). Díky mírnému klimatu a bujnému subtropickému rostlinstvu se Hvar také nazývá chorvatskou Madeirou.
I přes hrozivé požáry zůstal tento ostrov věčně zelenou oázou v moři. Na místě někdejších borových lesů vidíme dnes na obydlenějším západu ostrova vinice, pole, zahrady, zatímco na východě bují neprůstupné křoviny machie.
Také velmi strmé jižní pobřeží je téměř neobydlené. U silně rozeklaných zátok na severní straně ostrova, tedy blíže k pevnině, leží větší obce. Na ostrově je 30 větších i menších sídel, z nichž některé se mohou chlubit rodným listem až z mladší doby kamenné. Postupně se ostrov stal domovem Ilyrů (od 4. stol. př. n. l.), nekompromisně hájících své území, přepadávajících obchodní lodě a první řecké osadníky, zakládající zde vinice a olivové háje. Řekové postupně splynuli s původním obyvatelstvem, aby se po dvou staletích odolávání podrobili Římanům. Po zániku Říše římské se v rychlém sledu vystřídali pirátští Neretvané, Byzantská říše, charvátští, uherští a bosenští panovníci. Nejdéle vládli ostrovu Benátčané (od 15. stol. téměř 3 století), naopak na pouhé tři roky obsadili ostrov v roce 1918 Italové.
Po včerejší odpočinkové vyjížďce podél pobřeží se dnes vydáváme z historického města Hvaru na kopcovitější trasu po panoramatické silnici, která kopíruje hřeben, táhnoucí se po celé délce ostrova. Míjíme tzv. Španělskou pevnost, která bývala od roku 1557 vězením. Lze ji "dobýt" pěšky z náměstí za necelou hodinu. Stoupání do výšky 88 m n. m. opravdu stojí za to a nevystoupit na Španělskou pevnost by byla chyba téměř osudová. Člověk by se totiž připravil o jeden z nejúchvatnějších výhledů ve Středomoří - na mořský záliv s ostrůvky a překrásné město Hvar s renesanční katedrálou, benátským Arzenálem (budova na opravu lodí), městskou lodžií, šlechtickými paláci, františkánským klášterem a dalšími kostely a na městské divadlo z r. 1612. To bylo postaveno ze sbírky měšťanů a tak můžeme právem hovořit o nejstarším Národním divadle v Evropě. Ostatně zdejší kulturní život 16. a 17. stol., v němž se mísily prvky benátské a chorvatské, si zaslouží obdiv do dnešních dnů. Literární texty se tvořily v nejčistší chorvatštině a zdejší divadelní hry tvoří základ chorvatského kulturního dědictví.
Vidět je dále na Pekelné ostrůvky. O tom, že tyto ostrůvky nejsou vůbec "pekelné", naopak velmi romantické s lákavými plážičkami (hlavně pro nudisty), jsme se přesvědčili při nedávné plavbě bárkou. Chorvatsky se tyto ostrůvky nazývají Pakleni otoci. Za tento podivný a do češtiny nesprávně přeložený název vděčí ostrůvky pryskyřici, získávané z borovic. Pryskyřicí, zpracovávanou v černou smolu (Pakleni = smola), se utěsňovaly lodě.
Na jednom z ostrůvků jsme při onom výletě navštívili sympatickou restauraci, patřící jediným dvěma obyvatelům Pekelných ostrůvků. Ti mají pod palcem veškerý turistický ruch v tomto líbezném "pekýlku": jeden z bratranců je provozovatelem oněch bárek, druhý vlastní ovce a vinohrad.. Ale zpátky do sedel.
Celkem si pochvalujeme kvalitu asfaltu, zato proklínáme náročné stoupání, kterým jsme se - kvůli výhledům - rozhodli nahradit pobřežní trasu, která umožňuje fyzicky nenáročný, leč tunelem ozvláštněný přejezd napříč ostrovem, a přiblížit se tak historickému centru ostrova - Stari Gradu, stojícímu na místě antické osady Pharos. Ale ještě než do Stari Gradu dojedeme, vychutnáme si odměnu za námahu naší horské trasy ve formě výhledů, odpočinku, ale také nezapomenutelné vůně levandule. Kdo byl na Hvaru, nikdy nezapomene na krásu a vůni levandulového pole plného bochníkovitých trsů barvy tmavozeleného sametu. "Růže je vůní srdce a levandule je vůní duše," praví staré latinské přísloví. Na "levandulovém ostrově" Hvaru se tato voňavá, v červnu a červenci kvetoucí rostlinka sází a sklízí ručně.
Sáčky s levandulí jsou oblíbeným suvenýrem, který po dlouhé měsíce i roky dokáže doma provonět šatník. Levandule má i léčivé účinky - působí proti stresu, bolení hlavy, vysokému tlaku, chřipce, revmatismu, posiluje imunitní systém, pomáhá při kožních onemocněních, píchnutí hmyzem. Destilací květů levandule se získá éterický olej, používaný při koupelích, v olejových lampách a také při masážích.
Přeje nám opravdu nadprůměrná viditelnost a dohlédneme až k ostrovu Vis s nejstarší dalmáckou obcí Vis (397 př. n. l.!). Vis již máme na kolech také projetý, a sice z obce Vis přes horské sedlo do Komiže s nádhernými plážemi a dále do zátoky, kde nás čekala naše loď. Na Visu se člověk cítí opravdu jako na ostrově - daleko od pevniny a jejích starostí. Dýchá zde stále živý duch rybářů a mořeplavců a obdivovat zde můžeme mnoho palem; některé ze zdejších šlechtitelských školek nyní zdobí chorvatská přímořská města. Od 4.stol. se tu díky Řekům pěstuje vinná réva a na troskách řeckého a římského divadla vyrostl ve městečku Visu v 16. století františkánský klášter a zachovaly se zde také mnohé renesanční domy. Po druhé světové válce až do roku 1989 byl Vis veřejnosti nepřístupným vojenským prostorem.
Vzpomínky na náš den na Visu nekončí cyklistikou: Dočkali jsme se totiž vzácně klidné hladiny a mohli se lodí nechat odvézt k nedalekému ostrovu Biševo, který navzdory malé rozloze (6 km²) ve svých strmých pobřežních skalách skrývá mnoho jeskyní. Naším cílem byla Modrá jeskyně, Plava Spilja, s nadmořským a podmořským vchodem. Když je klidné moře, světlo v jeskyni se láme tak, že předměty a osoby zbarví namodro a ve vodě stříbrně. Po dnes vymřelé mořské medvědici je nazvána jiná, mnohem větší jeskyně na Biševu, Medvědina, k níž vede 160 m dlouhá chodba. Naštěstí jsme pluli se zkušeným a místa znalým rybářem, "kapitánem" a nemuseli se obávat zdejší zvláštnosti, kdy kvůli přírodnímu magnetismu západně od Visu kompas ukazuje odchylku. Důvodem jsou eruptivní černé, 96m vysoké skály, kolmo vystupující z moře na ostrově Jabuka (Jablko) západně od Visu. Uznale pokyvujíc hlavou jsme utvrdili kapitánovu jižanskou ješitnost a tvářili se přitom, že jsme navigační přístroj GPS v životě neviděli. Kapitán si při následné zajížďce zcela získal tu část z nás, která si zakoupila povolení k potápění. Zavezl nás na své tajné místo, abychom si prožili ráj podvodního ticha.
Místní se rádi chlubí, že na jih od Šibeniku je nejčistší moře na Jadranu. Což není nadsázka! Vznášíme se v "beztížném stavu" v 10-ti metrové hloubce, pod námi se v hlubině ztrácí strmá stěna pobřežních útesů, ozářená šikmými paprsky odpoledního slunce, dodávajícího podmořskému světu zvláštní škálu barev. Je zde živo a pestro. Teplejší voda u skalní stěny porostlé bohatou faunou láká spoustu podmořských živočichů.
Je úžasným zážitkem pro vnitrozemce potápět se v křišťálové vodě, zažívat pocity parašutisty vznášejícího se vysoko nad zemí, avšak uprostřed téměř dokonalého ticha, rušeného pouze zvuky dýchacího přístroje, jejichž pravidelnost nám dodávají klidu. Hluboko pod sebou tušíme obrysy vraku lodi. Z vyprávění kapitána víme, že se jedná o loď potopenou na konci 2. sv. války a ležící v hloubce okolo 50m. S našimi zkušenostmi je tato meta nedostižná a navíc hloubkoměry na ruce nás odrazují od dalšího pobytu pod vodou. Při výstupu objevujeme kousek pod hladinou malou jeskyni a tak nutnou dekompresní zastávku trávíme zvídavým nakukováním do jejích útrob. Dále se neodvažujeme: vyprávění kolegů speleologů vždy znělo jako horror... Na lodi nás kapitán vítá verši:
Nebe se jasní. Slunce se rodí.
Z přístavu vyplouvá loď (či stín lodi).
Jedna, co dlouho ležela v doku, zchátralá celá, s ranami v boku.
Moře jak matka běží jí vstříc.
Houpá ji, šeptá: To nebylo nic.
Ze vzpomínek na nádherné uplynulé dny se přeneseme do současnosti, ale jen na chvilku, do sedel kol se nám ještě nechce - fascinuje nás totiž pohled na druhou stranu, na další z ostrovů, který jsme již "kolmo" zdolali: Brač, největší ze Středodalmáckých ostrovů. Jeho Vítova hora (Vidova gora, 778 m) je nejvyšším vrcholem celého jadranského souostroví a věřte, nevěřte, lze na ni vyjet na kole po asfaltové silnici! Stoupání není ani tak odpudivé, jak by se při pohledu na mapu zdálo. My jsme jej předevčírem zvládli "jen tak mimochodem", jako odbočku při přejezdu ostrova ze Supertaru na severním břehu ostrova do Bolu s vyhlášenou nejkrásnější pláží na jihu. Se zadostiučiněním vychutnáváme výhledy na moře z vrcholu směrem na jih k dalším ostrovům: před námi vystupuje jeden horizont za druhým a jen díky třpytivým proužkům moře můžeme rozlišit jednotlivé ostrovy, které jsou u našich nohou seřazené "podle výšky" jako vojáci - nejvyšší vrcholy každého z nich se snižují směrem od pevniny: Brač, Hvar, Korčula, Lastovo. Co název ostrova, to pojem mezi turisty. Dále vlevo jim tvoří společnost poloostrov Pelješac a dále na jihu, kam již nedohlédneme, Mljet, jehož část tvoří Národní park s proslulými piniovými a borovými lesy, krasovými jeskyněmi a křišťálovými jezery, vzácnou faunou a flórou, ale také se stopami ilyrských hradů, starokřesťanských a byzantských památek.
Během jízdy na Brači se opakovaně dozvídáme zdejší věčně žhavou informaci, a sice že bračským mramorem je obložena hlavní budova Kongresu ve Washingtonu a palác Bruneského sultána.
Teď však jsme na Hvaru a pokračujeme sympatickými vesničkami, ze kterých čiší klid a vychutnáváme opojný sjezd, který nás dovede do Stari Gradu. Odsud v rámci zítřejší etapy hodláme pokračovat rovinatějším vnitrozemím k jeskyni Grapčeva Spilja, která je dokladem osídlení z mladší doby kamenné (2500 př. n. l.). Status administrativního centra ostrova si již přes 2.000 let hájí Hvar, ale "na paty" mu neúprosně šlape Stari Grad. Ten získává na významu hlavně díky bezpečnému přístavu pro trajekty, schopnému přijímat lodě i při nepřízni počasí. Město bylo založeno r. 385 př. n.l., kdy byl řeckou kolonií zvanou Pharos. K vidění zde jsou trosky řeckých hradeb, opevněný zámek renesančního básníka Petra Hektoroviče, největšího chorvatského humanisty, s rybníkem a arkádami.
Stari Grad prohlašujeme za cíl našeho 40 kilometrového okruhu a řešíme střet zájmů: kulturních, které nás táhnou do zmíněného pozoruhodného zámku Tvrdalj, a labužnických, které nás vábí jedinečnou atmosférou obrovských vinných sklepů a taveren. (Jak jsme se nakonec rozhodli, hodláme utajit - nechť si seriózní čtenáři myslí, že jsme šli do zámku...) Za náš úspěšný cyklistický výlet se večer na palubě lodi odměňujeme číší "crno vina", a od našeho usměvavého lodivoda se dozvídáme snad vše o tom, co bylo, je a bude... Rytmický zvuk příboje naší pohodě dodává vyšší dimenzi procítěnosti.
