Střípky z historie horské vesnice St. Martin am Tennengebirge

Střípky z historie horské vesnice St. Martin am Tennengebirge

Z kroniky obce vybraly Magda Stehnová a Irena Špringlová

St. Martin leží v nadmořské výšce 947 m, je rozvodím řek Lammer a Fritzbach a skládá se ze dvou částí – St. Martin a Lammertal.
Nejvyšším vrcholem na území obce je Fritzerkogel (2363 m), nejnižší část obce je u ústí potoka Haslangerbach v 818 m.
Stavení sedláků se rozkládají v nadmořské výšce 830-1197 m.
Vesnice je obklopena několika horskými masívy – Tennengebirge, Stuhlgebirge a téměř dvoutisícovými vrcholy Koreinhöhe, Frommerkogel a Gerzkopf.



Počet obyvatel se za posledních 150 let ztrojnásobil. Z necelých 600 obyvatel v roce 1870 až na současných více než 1500.

Název obce vychází z patrona zdejšího kostela Sv. Martina. V posledních 900 letech se několikrát pozměnil (St. Martin im Wald, St. Martin im Vilitz, St. Martinswinkl, St. Martin bei Hüttau), než se v roce 1971 ustálil na St. Martin am Tennengebirge. Tento název si obec vybrala na podporu turistického ruchu podle zdejšího pohoří Tennengebirge.

Dávná historie
Již před obdobím římské nadvlády bylo území mezi Wefenem a Schwarzachem trvale osídleno prvními sedláky, kteří svá stavení budovali na slunných svazích hor. Dno údolí bylo neúrodné kvůli nedostatku slunce a vyšší polohy kvůli chladnému klimatu a kamennému podloží. Tito první osídlenci se stali obětí válečných tažení římského císaře Augusta. Celé území se stalo součástí římské provincie Norikum, jejímž správním centrem se stal Salcburk, latinsky Juvavum. Římané zřídili velkolepou silniční síť, která se táhla z přímořské Aquilei přes nepřístupný hřeben Radstadtských Taur v Obertauern přes Hüttau až do Salcburku. Z této asi 2 metry široké silnice se ve Werfenu oddělila silnice vedoucí přes Bischofshofen a St. Johann, aby pronikla do Gasteinského údolí a přes kamenité sedlo Vysokých Taur v blízkosti dnešního ledovce Mölltal vyústila na jih do Korutan.

Římany vystřídali Bavoři, kteří území ovládali v letech 500 – 1300.

Bavory nahradili Ostrogóti a po nich Frankové, jejichž nadvládu narušovaly výboje slovanských kmenů.

Šíření křesťanství
Bavoři byli zčásti pohany a zčásti křesťany. Do oblasti přivedli svatého Ruperta a začali zakládat první kláštery a opatství.

Vznik župy Pongau
Název zdejší župy Pongau vychází z původního názvu města Bischofshofen. Salcburská církev vysílala do těžko přístupných horských končin mladé muže rýžovat zlato a lovit zvěř. Jeden z lovců spatřil jedné noci nevídanou záři, o které informoval biskupa. Biskup (německy Bischof) na tomto místě vystavěl kostel svatého Maxmiliána, který se stal centrem župy Pongau. Župa Pongau sahá od St. Martina přes Wagrain, Grossarl, Goldegg až do Mühlbachu.

Rozkvět hradů
Ve 12.-13. století území Pongau pokryla řada hradů (Wagrain, Goldegg, Klammstein, Plankenau) na ochranu území salcburských biskupů. Nadvláda biskupů s krátkým přerušením vládou francouzskými vojsky trvala až do vzniku Rakouska. 1. května 1816 bylo Salcbursko přičleněno k Rakousku. Roku 1848 se Salcbursko stalo samostatnou korunní zemí. Od roku 1918 je Salcbursko jednou z devíti spolkových zemí Rakouska.
 

Území bylo zpřístupněno v roce 1875 železnicí vedoucí přes Bischofshofen. V roce 1903 byla v St. Martinu postavena škola se dvěma třídami. Vesnice v období po první světové válce trpěla neduhy poválečné doby – nedostatkem potravin, který byl obzvlášť tíživý u nesedláků, rozmachem pašeráctví a lichvou. Vesnici sžíraly i četné požáry, jejichž obětí se mezi lety 1929-33 stalo několik stavení sedláků. V roce 1938 se vesnice stala společně s Rakouskem součástí Německé říše a během války zaznamenala 21 padlých a 12 pohřešovaných.

Hilterovské Německo ale pro St. Martin neznamenalo jen zkázu. Ale o tom až v dalším článku.

 
 

Archiv cestopisů »

   

Díky ionizačním elektro kotlům Stafor je elektrická energie stále efektivní a cenově výhodné řešení.